Kouzlo časů minulých: pekař pan Borovička.

Přiznám se. Pečivo všeho druhu je pro mne pochoutka i bez šunky nebo marmelády. Miluji chleba z pece, vytápěné dřevem, rohlíky, posypané hrubou solí a kmínem, loupáčky, vonící máslem i vánočky s rozinkovými očky, oplácané naloupanými mandlemi. A kupodivu i dnes takové pekárny najdu.  

   Hledat na dědině pekaře jste mohli i se zavřenýma očima. Stačilo se ráno projít a do nosu vás přímo praštila nádherná vůně čerstvého chleba s prasklinami, které způsobil neposedný kvásek a příjemný žár pece.

   Když vás pan Borovička pozval dovnitř, tak to bylo něco. Velká káď a v ní těsto na další várku, metrová, málem dvouchlapová míchací vařeka, slaměné okřínky na štrycle a pecny, plechy na rohlíky obyčejné i fajnovější, tukové. Všude mouka. Na lopatách na ládování do pece, stolech, podlaze i na hlavě pekaře.. U topeniště to vonělo pryskyřicí a v magacínu paní Borovičková počítala rohlíky do košů a dva tři přidala "od cesty". Za chvíli přijel Franta, koš naládoval na záda a vyjel rozvážet rohlíky po celé dědině. Ještě teplé.

   Pekař byla vážená osoba a nebylo tedy divu, že patřil k jakési vesnické smetánce. Do hospody chodil jen po pohřbech, které s neúprosnou pravidelností navštěvoval, ať se jednalo o souseda nebo o stařenku z chudobince, rodinu vedl podle desatera a dcery hrály ochotnické divadlo skoro každou zimu. Na manželku byl jako milius, ale odvádět svůj díl práce v pekárně jí neodpustil.

   My, děti kolem deseti let, jsme s ním měly velmi dobré vztahy. Občas jsme mu pomáhaly za připálenou štrycli chleba při rovnání dřeva do hraní, zametáním dvora a když měla být pouť, tak i s donáškou rohlíků na stánky. Když se přiblížil šestý prosinec, mohli jsme si být jisti, že pan Borovička přispěje svým zbožím do dárků, které jsme potřebovali na mikulášskou nadílku. Ta nám každoročně vynesla pár korun na kolotoč a jiné radovánky. Proto jsme pana Borovičku velmi hlasitě zdravili. Koncem listopadu jsme už naplno lepili ornát lepidlem, zvaným papka, což bylo vlastně řídké těsto, které jsme rovněž získali v pekárně. Bylo třeba znova nabarvit čertovské rohy, vyprášit ovčí kožich, najít na "hůře" (půdě) řetězy od loňska, vyloudit od babičky husí křídla, aby anděl nemusel mít papírové, nezapomenout na kravský zvonec a pak už jenom netrpělivě čekat na onen večer, kdy se ti špunti budou třást před naším vyváděním a jejich rodiče naším prostřednictvím jim předají dárky. Nejspíš dřevěného koníka na provázku, káču s bičíkem, bzučícího vlka, který se točí jako o život nebo jen pytlík se sušenými trnkami a křížalami jablek a hrušek. A my tomu nasadili korunu. Přidali jsme křupavý loupáček, preclíky, z těsta upleteného a upečeného Mikuláše, čerta a anděla a to by v tom musel být opravdu ten čert, aby nám nějaká ta koruna nekápla. A kápla.

Pan Borovička si nechal povykládat, jaké to bylo, a když jsme skončili, dal každému teplý rohlík a mně skrojek chleba, kterému se u nás říkalo paníček. Když si na něj vzpomenu, jak voněl, jak chutnal a jak jsem pomaloučku ukusoval, aby mně dlouho vydržel, nijak se nedivím tomu, že jsem schopen pro domácí chleba s trochou přehánění jet až na konec světa.

 V té době nebyl pekař jenom pekařem, švec ševcem a krejčí krajčím. Všichni se nějak podíleli na životě dědiny. Dvě dcery pana Borovičky, které byly v plném rozkvětu, spolu s dalšími vesničany hrály v místním ochotnickém divadle, taťka stavěl kulisy, mamka napovídala a premiéra hry Perly paní Serafinky byla na světě. Měla pět repríz. Protože jsem i já "přicmrdoval" při stavění kulis, nemohl jsem chybět na hodokvasu, který soubor uspořádal na závěr sezony. A tady se pan Borovička "vycajchnoval". Na stolech voněly pravé valašské koláče, zvané frgály, koblihy jako pěst se třpytily od vanilkového cukru, loupáčků byl kopec a kdo chtěl zakrojit, posložil si teplým chlebem, který si ještě před půlhodinou hověl v peci. Však bylo k čemu přikusovat. Řezník Adámek, jehož syn hrál správce Martina Škarohlída donesl pět "šrůtek" čerstvě vyuzeného bůčku. Hospodský Staněk se točil kolem pípy a málokterý z herců nepřinesl alespoň plácačku slivovice. A tak písníčky z Perel paní Serafínky ale i jiných operet, zněly dlouho do noci.

    A v peci se zatápělo už ve tři. Nevadilo. Ráno zas voněl chleba po celé dědině, pan Borovička vítal příchozí zákazníky mezi dveřmi a paní rovnala rohlíky do koše a libovala si, že dnes bude pěkný den.

Autor: Jaroslav Kašík