Kouzlo časů minulých:papírové zaopatření

Tentokrát bude řeč o různých papírech, bez kterých se člověk v Protektorátů Böhmen unad Möhren neobešel. Nebylo jich moc, ale bez nich se nikdo neobešel.          

Lístky papíru, spadlé ze stromu, z památníku? Ne, ne, ne. Potravinové lístky, šatenky a tabačenky. Provázely nakupování po celou dobu války a bez lístků se nedalo skoro nic koupit, zejména ve městech. Na lístky se kupoval chleba, maso, vejce, brambory, mouka, sýr, cukr, ale také mýdlo. Na příděl bylo uhlí a dřevo, tabák a cigarety /tabačenky/, oblečení i boty. Pro těžce pracující byly lístky poněkud navýšeny.

Příděly touto formou byly nedostatečné a skýtaly jen velmi skrovnou možnost normálně se najíst, obléct a k tomu si v pohodě zakouřit. Chuť na cigaretu byla tak veliká, že kuřáci měnili chleba za cigarety. Lidé z města zase na vesnici měnili šatenky za potraviny. Králík, slepice, kachna a husa byly vyvažovány i cennými předměty jako obrazy, uměleckým sklem a do výměnného obchodu se zapojily i drahé kovy. Kvetl černý obchod i když za něj hrozily nemalé pokuty v protektorátní měně, která byla k říšské marce stanovena 10:1.

U nás doma nebylo čím kšeftovat a zelenina, kterou jsme měli v zahradnictví rostla i na každé venkovské zahrádce. A tak se vylepšovalo chovem domácích zvířat načerno /všechna musela být přihlášena a pravidelně docházelo ke kontrolám a soupisům domácího zvířectva/. Přesto jsme dokázali během války ve sklepě vykrmit nějakého toho pašíka, matka krmila husy "slížky", což byly podlouhlé válečky krmiva, usušené v troubě a taková husa pak měla játra jako talíř. Slepice otec nenáviděl, protože mu rozhrabávaly záhony, kačeny ovšem miloval. Vždy, když se dal do rytí, vzal si stádečko k ruce a kačeny vybíraly žížaly z hlíny a rostly jako z vody.

Kolem tekl potok a tak pstruzi končili často na pánvičce osoleni, obaleni v mouce a posypáni rozdrceným kmínem. V potoku byly i ondatry a dodnes podezřívám otce, že mladý králíček, kterého upečeného dozlatova přinesla matka jednou na stůl, byla vlastně ondatra, která nám u potoka ožírala červenou řepu. V zimě nám zas rozhrabávali sníh na záhonech s karafiáty zajíci a na ně v noci chystal otec pasti. Na smetaně byli vynikající. A kde jsme brali smetanu? No od paní Hlavicové, která měla dvě krávy, které dojily až třicet litrů mléka denně. Od jedné odevzdávala povinnou dodávku a druhá byla načerno, prý jalová. A tak jsme s ní měli celoroční dohodu, že od ní budeme odebírat ty dva, tři litry mléka denně a na něm byla v krajáči jó tlustá vrstva smetany. Ještě dnes jako bych cítil ty "fousy" kolem úst, které jsem olízal do ztracena.

Bez občanského průkazu, tenkrát všeobecné občanské legitimaci, bylo riskantní zajít i do obchodu na nákup už třeba proto, že majitelem obchodu byl žid Haimann a jeho konkurent Urc, který byl s okupanty jedna ruka si mnul ruce, když na jeho popud kontroloval místní policajt, kdo do chodí k Haimannovi nakupovat. V roce 1942 obchod zrušili a Haimann i s rodinou skončil v koncentráku.

No přežili jsme. Já sice po válce putoval do ozdravovny i s bratrem, protože jsme byli chudokrevní a představte si, předepsali nám železité víno. Chutnalo jako nějaký vermut. A byli jsme malí, zvídaví a nechápaví. Jen trochu jsme tušili, že války je něco strašného, co by nemělo být a tak určitě patří mezi chmury časů minulých. V roce 1953 jako kompenzaci za měnovou reformu, která spoustu lidí ožebračila, byly lístky zrušeny a už se neobjevily. Chvála bohu.