Kouzlo časů minulých: Obecná škola

Jako by to bylo dnes. Brodil jsem se sněhem a šlapal si to do školy. Přidal se ke mně čtvrťák Rosťa a za chvíli jsme měli po pravé ruce svah se závějí, které přímo vybízela něco na ni nakreslit. Rosťa, jehož maminka byla porodní asistentka, neváhal a hbitě nakreslil na bílou plochu kosočtvereček s čárkou uprostřed. "Víš co to je?" hned se vyptával. Nedvěděl jsem a tak bylo zřejmé, že se musím ještě moc a moc učit.

U nás byla jenom obecná škola a byla jedním z vrcholů trojúhelníku kostel, fara a škola. Byla už zděná, měla tuším tři třídy, pana řídícího, dva učitele a pana školníka. Do školy jsem to měl tak dva kilometry, chodil jsem pěšky s koženou, hranatou brašnou na zádech, v ní slabikář, tabulku, houbičku a dvě jablka, ve druhé třídě ve futrále pero, náhradní špičku, tužku, gumu, štětec, misku na barvy, vodové barvy a dva kluci ze třídy měli i struhátko na tužky. Nechyběl krajíc chleba s máslem. Na jaře a na podzim mne občas svezla do školy paní učitelka Ledenová, která tam dojížděla z vedlejší vesnice na kole a na nosič jsem se dobře vešel.   V první třídě jsme byli jako v Jiříkově vidění. Samé novoty. Kamínkem jsme kouzlili na tabulku první písmenka, okoukaná ze slabikáře a koktali "Má máma má málo masa" nebo po čase už plynuleji četli "Zajíc seče otavu...." V náboženství nám pan katecheta /učitel náboženství, který nemusel být knězem/ vtloukal do hlavy katechismus a tak jsme uměli brzy modlitby a desatero jako když bičem mrská. Němčina byla každý den jako čeština a počítat jsme uměli do desíti coby dup. Ein, zwei - polizei, drei, vier - offizier, fünf, sechs - alte hexe, sieben, acht - gute nacht, neun, zehn - schlafen gehen. Němčinu jsme neměli rádi a Hácha z Hitlerem na stěně utržili nejdnu ránu houbou, která byla na utírání tabule. Žasnu, že i po tak dlouhé době znám spoustu německých slovíček, i když si s nimi ve větách nevím rady.   Válka na nás doléhala ze všech stran. V jedenačtyřicátém byli zatčeni pan řídící Bátrla a učitel Tomšík. Skončili v koncetračním táboře a vrátili se až po ukončení války. A tak se scvrkl počet učitelů, ale i počet tříd na dvě, ve kterých bylo natěsnáno 99 žáků.   Obvyklá třída byla myslím tak pro třicet dětí, lavice po dvou a jedna v rohu, oslovská, jenom pro jednoho. Tam putovali zlobilové nebo ti, co nestihli nebo zapoměli úkoly. Na lavici před každým žáčkem byl zabudován kalamář a pan školník jej denně doléval, maminky ob den čistily skvrny na rukávech nebo kalhotech. Rákoska byla na svém místě v šuplíku katedry vedle třídní knihy. Používala se dost často i panem farářem, který vystřídal pana katechetu a exekuce probíhala tak, že provinilec nastoupil na stupínek a vyzván: "Natáhni ruku", což žáček se zaťatými zuby udělal,  obdržel pak na dlaň několik ran, které sice bolely, ale nebyly nic moc. Ve čtvrté třídě jsme se dokonce sázeli, kdo jich obdrží nejvíc. Pan učitel se o tom nějak doslechl a celou soutěž utnul: "Výplaty budou v kabinetě a výherce najde odměnu na vysvědčení tam, kde jsou oznámkovány mravy /dnešs chování/." Větší exekuci za celých pět let obecné školy jsem zažil jen jednou, to když do třídy Jura Skýpala donesl v květnu pytlík s chrousty a uprostřed hodiny je vypustil. Bylo jich nepočítaně. Huronský řev přilákal pana ředitele i pana školníka a Jura dostal v kabinetu deset na holou. Stal se tak hrdinou na další dva roky.

   Školní rok 1944/1945 si pamatuji nejvíc, protože to byla neustálá ulejvárna. Učitelé pan Dungl a Bayer byli nasazeni na práce ve Zbrojovce Vsetín a tak vyučování začalo až v říjnu. Z učitelů zbyl jen pan Martínek, který učil obě třídy tak, že každá měla denně jen tři vyučovací hodiny. To vydrželo až do ledna 1945 a pak se do školy nastěhovali "zákopníci", mladí muži z celého Protektorátu, kteří kopali v okolí obce zákopy a budovali zátarasy. Dvakrát týdně jsme si do hospody pana Velikovského chodili pro úkoly a učili se sami za pomocí rodičů doma. Před koncem války, u nás 6.května 1945, odešli ze školy zákopníci a vystřídali je příslušníci německé srmády, po osvobození se sem nastěhovali příslušníci sovětské armády, kteří odešli 20.května a školu občané vyčistili od slámy, různé munice i ručních granátů. Škola začala se třemi třídami opět fungovat. Dokončil jsem čtvrtou třídu a v roce 1946 i obecnou školu. Přihlásil jsem se na gymnázium ve Valašském Meziříčí, uspěl a nastal pro mne nový život v nové škole a osvobozené republice.