Kouzlo časů minulých: my zme Valaši, jedna rodina...

Valašské království spadlo do propasti v níž poletují jako ostatně všude kolem nás bankovky všech hodnot a sranda se vytratila tak jako Bolek Polívka z farmy v Olšanech. Ale my Valaši jsme ještě tu a "hrajem a zpíváme vždycky vesele...."

Klobúk, košulu, brunclek, gatě, krpce a v zimě i župicu jsem na sebe navlékal od čtrnácti let na každé vystoupení Valašského krúžku, kterého jsem byl členem. Nejdříve to bylo pod  prof. Kubešou, který měl v krúžku hlavně tetiny kolem padesátky, kulaté až běda a chtivé tance jako koza drbání. Jejich chlapi rádi vyměnili nepřítomnost své ženy za vlastní přítomnost v hospodě a po celodenní dřině jim do tance nebylo. A právě my, ogaři v patnácti letech, které profesor Kubeša na měšťance učil dějepi, jsme je nahrazovali. Mladých cérek bylo díky jejich starostlivým matkám jako šafránu. V tomto krůžku jsem vydržel až do konce měšťanky a vysloužil si dvojku z dějepisu a dobré základy valašských tanců.

Na krátkou dobu jsme založili krúžek i ve vlastní dědině a ujišťuji vás, že kroje, které máme na sobě, jsou vesměs naše vlastní, i když jsme v nich v té době už běžně nechodili a oblékali jsme je pouze na vystoupení nebo při významných událostech, jako byly valašské bály, církevní slavnosti, o pouti a nechyběl ani první máj.

Brzy jsme však zjistili, že se bez odborného vedení z dědiny nehneme a my samozřejmě měli hlavu v oblacích a chtěli se vyšvihnout mezi soubory, které vystupují alespoň po celém kraji. A tak jsme přešli do konkurenčního krúžku, který vedl Miloš Kašlík, učitel a později ředitel muzea ve Valašském Meziříčí. Jeho bratr Václav byl hudební skladatel, dirigent a režisér Národního divadla. Miloš se tedy měl o co opřít a tak jsme s jeho krúžkem procestovali skoro všechna větší města na Moravě. Děvčat bylo hodně a jedno pěknější než druhé.

Každý národopisný soubor měl v té době zpravidla lidového vyprávěče, který kromě tance a písní vkládal do programu nějaké to veselé vyprávění. Třeba: "Tož víte i, že sa praví, s poctivosťú nejdál dojdeš. Není to dycky pravda. Naša Mařena s ňú došla akorát na kraj lesa." A takovým vypravěčem jsem byl v krúžku já. Měl jsem se od koho učit. Lidových vyprávěčů v rozhlase i na různých vystoupeních byla celá řada.

Možná vzpomenete na Jozéfka Melhobu a strýca Křópala (Haná), Zdeňka Galušku (Slovácko), Vaška Mlýnka z Kuželova /Horňácko/, který byl uznávaným králem lidových vyprávěčů a znal jsem jej osobně. Jednou jsme jej pozvali na vystoupení ve Vsetíně a já ho čekal na nádraží. Viděli jsme se poprve a přesto během minuty jsme si padli do noty. Šli jsme do restaurace na oběd a Vašek sypal jednu historku za druhou a řeknu vám, že nemít tak dobré "držáky", byl bych mokrý nejen ve tváři od smíchu, ale i trochu níže.   Samozřejmě vyvrcholením každého roku byla návštěva Strážnických slavností, kde jsme sice nevystupovali, ale učili se a hltali každý pohyb a každou notu. Podmínky pobytu byly pro učinkující a jejich "nohsledy" náročné. Stravování u stánků, nocleh ve vojenském stanu na slámě, o nějakém honoráři nebyla ani zmínka. Už dříve jsem se seznámil se zpěvačkou Jarmilou Šulákovou, která prodávala gramofonové desky v prodejně Supraphon u nádraží na Vsetíně a dodnes zpívá se skupinou Floret valašské písně. Ve Strážnici jsme se potkali a protože jsem neměl kde spát, pozvala mne do jednoho z oněch vojenských stanů a já se vyspal mezi dvacítkou nocležníků do růžova. Osud tomu chtěl, že jsem se s ní potkal před devíti lety na Vizovickém trnkobrání, kde Bolek Polívka jako Valašský král pasoval z naší Expedice oksroN v Norsku žijícího emigranta Juhaňáka "honorovaným" konzulem Valašského království. Jarmila mne sice nepoznala /což jsem se nedivil/, ale pěkně jsme si popovídali.A tak jsem v těch padesátých letech prozpíval, protancoval a prokecal skoro tři roky. Později jsem se k této činnosti nakrátko vrátil. Dnes, když mám volnou chvilku, pustím si Jožku Severína a mačkám slzu v oku.