Kouzlo časů minulých: Kuba vytoužená

Lovíte stále na mém blogu články s označením Kouzlo časů minulých a tak jsem zase napsal pár pokračování a vypravil se z JZD do světa. A bylo mně to umožněno už před třiceti lety. Tak pozor, dveře letadla se zavírají.

      Také jste se v mládí přehrabovali v knížkách a mapách dychtivi se dovědět co nejvíce o kouzlu tropických, tak neskutečně vzdálených krajin? Já tomu věnoval spoustu času a toulal se prostřednictvím Ostrovů hříšné lásky po Tahiti, povodím řeky Amazonky a těmi nejkrásnějšími tropickými i subtropickými oblastmi Karibiku. Kryštof Kolumbus, objevitel Ameriky mě zavedl na Kubu, která mě svou historií, obyvatelstvem a přírodou, bohužel vzdálenými tisíce kilometrů, přímo fascinovala. Žila ve mně, po celou dobu jsem se zajímal o každou zprávu o ní a žil v představách, že se tam jednou podívám.

    A představte si, příležitost přišla. V roce 1985 jsem se v březnu dožíval padesátky a můj zaměstnavatel, JZD v Kroměříži, mně jako odměnu k tomuto jubileu nabídl cestu na Kubu s tím, že uhradí polovinu nákladů, tedy cca 9000 Kč. Zájezd pořádala Československá vědecká společnost jíž jsem byl členem a třicetičlenná skupina sestávala právě z jejich členů. Neváhal jsem ani chvíli a protože termín mého narození před padesáti lety zapadal zhruba do poloviny pobytu na Kubě, musel jsem k nelibosti mé ženy soukromou "oslavu" posunout až po příjezdu z Kuby. A tak se s vámi nyní mohu podělit o moje zážitky.

   Zajímavostí bylo, že právě dva dny před našim odjezdem na Kubu se stal Generálním tajemníkem ÚV KSSS Gorbačov a my začali cítit jakýsi teplý vánek, který se později rozfoukal v příjemný, vlahý větřík. Vlakem jsme se dopravili do Prahy, z Hlavního nádraží do odbavovací haly poblíž Náměstí republiky a odtud na ruzyňské letiště autobusem. Po devatenácté hodině jsme odletěli  letadlem IL 62 usazeni v třiceti ze 186 sedaček, které mělo letadlo k disposici. Březnové slunce nad obzorem mávalo na pozdrav a kupodivu na naší cestě do kanadského Montrealu se s námi málem nerozloučilo. Pochopitelně, letěli jsme stále za ním a časový rozdíl mezi Prahou a Montrealem je šest hodin. Letadlo bylo vybaveno veškerým komfortem, pestrým jídlem a občerstvením počínaje a papučkami s dekami na přikrytí konče. A tak jsem podřimoval až do Montrealu.

   V Montrealu jsme přistáli kolem desáté večerní a těšili se, že v transférové hale budou ještě obchody otevřené a budeme moci utratit 2 kanadské dolary, které jsme dostali na cestu. Ano, obchody otevřené byly, ceny však natolik zajímavé, že se mně podařilo koupit za zmíněnou valutu pohled a známku. Poctivě jsem hned napsal, že jsem už v Montrealu a že let byl prima.

   Odlet do Havany byl stanoven někdy kolem půlnoci a tak jsme opustili "očumování" tuzexového zboží v prodejnách a shromáždili se na předem stanoveném místě. Za chvíli přišla průvodkyně a sdělila nám, že v letadle cestovalo s naší skupinou i sedm Čechů, kteří požádali o azyl. Valil jsem oči, že mezi čekajícími budoucími emigranty byla i paní důchodového věku, která seděla v letadle hned vedle mne přes uličku a vyprávěla mně, jak se těší na návštěvu Havany a hotelu Nacional, ve kterém pobývala minulý rok. No jo, okukovala velmi oblíbenou emigrační trasu.

   Všechna zavazadla se musela z letadla vyložit, těm sedmi vydat jejich díl a pak naložit zpět do letadla.  A to víte, že to trvalo. Odletěli jsme někdy o půl třetí a v tichosti se bavili o nečekaných emigrantech. Letěli jsme podél východního pobřeží USA a "znalci" tvrdili, že jsme viděli i světla New Yorku. Kdo ví? Hodinu před přistáním začal v letadle čilý ruch. Letušky rozdaly každému cestujícímu formulář v angličtině a španělštině a vyplňujte! Babo raď. S překladem pomohla naše průvodkyně a kde jsme nevěděli co napsat, napsali jsme nějaký klikihák a basta. Hladce jsme přistáli a po pár minutách se ocitli tváři v tvář Havaně. Už první nádech horkého, nasládlého vzduchu, vonícího po tropickém ovoci, byl nezapomenutelný.

   Odbavení pro nás bylo bez komplikací, pro Kubánce, kteří byli ověnčeni kyticemi umělých květin, které jsou na Kubě velmi oblíbené /nevadnou/, se to neobešlo bez důkladné prohlídky. V té době jich v naší republice pracovalo tisíce a tak se vraceli domů natrvalo nebo na dovolenou. Před letištěm José Martiho čekal klimatizovaný autobus a bylo už po sedmé hodině. Půlhodinka a stáli jsme před nejslavnějším hotelem v Havaně, Nacionálem. Stojí jen kousek od slavného pobřeží Malecon deset minut od centra Havany. Dovnitř se podíváme až příště. Stojí ovšem zato překročit práh nejslavnějšího hotelu v Havaně.