Kouzlo časů minulých: konstruktérem snadno a rychle

Když se mnou nahlédnete do konstrukce padesátých let minulého století, vybaví se vám nejenom prostředí na pracovišti té doby, ale i ohromná změna v tomto oboru, která se od té doby udála.

   Kde se vzalo, tu se vzalo, bylo před prázdninami a učňovské zkoušky na krku. Ani to moc nebolelo a v ruce jsem měl výuční list, na jehož záhlaví stálo černé na bílém, že jsem prospěl s vyznamenáním. A tak jsem byl vyučeným "Universálním soustružníkem kovů" jak pravil tentýž list.   Moc jsem se na prázdninách neohřál a už mně povolali do fabriky na kádrové oddělení, kde mně dali přihlášku do ČSM a jako bonus poděkovali za dobrý výsledek v učení. "Víš soudruhu, v naší konstrukci máme málo kresličů a ty jsi byl v technickém kreslení jako doma, tak co bys říkal tomu, kdybychom tě místo k soustruhu zařadili do kostrukce. Je tam dobrý svazácký kolektiv a určitě do něj zapadneš" pravil kádrovák a poposunul přihlášku k mé ruce. "Víme, že hraješ divadlo, píšeš básničky, děláš národopis a lidového vyprávěče a my potřebujeme také někoho jako redaktora a hlasatele do celozávodního rozhlasu. Soudruzi ze svazáckého výboru tě jistě podpoří." Kdo by odolal? Podepsal jsem přihlášku, chytil jsem se jedním drápkem a nastoupil do konstrukce.

Kolektiv tu byl opravdu dobrý, i když věkově všehochuť. Nejmladší byl pan Líbl /?/ tak kolem pětadvaceti, z něhož se později vyklubal donašeč STB, o něco víc měl Laďa Jurečka, zvaný Cabalero, průmyslovák a výborný konstruktér, muzikant, který na trubku dokázal vyloudit ty nejsladší melodie a kádrově byl v konstrukci černá ovce. To proto, že před únorem 1948, si při studiu vsetínské průmyslovky přivydělával hraním v hotelu Klenov na Bystřičce přehradě a údajně i poskytováním potěšení unuděným paničkám, které movití manželé odsouvali na tento "letní byt" a uvolňovali si tak ruce pro své utajené aktivity. Dalším poznamenaným byl pan Dobeš, který měl i bráchu jako technika ve výrobě. Jejich otec byl větší sedlák a do JZD ne a ne. Oba Dobešové byli ovšem vynikající pracovníci a tak se prozatím hodili. Kreslič pan Mořkovský byl už padesátník, zrušili mu živnost a tak zatrpklý, nemluvný a pohroužený do sebe seděl za stolem a na rýsovacím prkně kreslil detaily, které mu konstruktéři poručili. Myslím, že zde za podobných okolností jako já pracoval i Kája Šimara, můj spolužák z gymnázia a učení a jinak syn bývalého majitele obchodu, kde se mimo jiné prodávalo dobré víno, jehož ochutnávku jsme čas od času riskli. Pokud se nemýlím, byli tam ještě dva, tři další konstrukteři. Šéfoval pan Dobeš a na paty mu šlapal pan Lídl. Naštěstí odešel úřadovat do nedávno vyvlastněné vily, kde byla umístěna právě vznikající STB.

Za prkno, které pro mne tenkrát znamenalo svět, jsem se postavil v pět ráno, naostřil tuhu v krajonu na miniprkýnku se smirkovým papírem, nalepil na plochu pauzák, označil formát a začal tvořit podle pokynů zaběhlých konstruktérů to, co jim se nechtělo. A šlo mně to. Když jsem zvládl i práci tuší, která se nalévala do trubičkového pera různé velikosti podle síly čáry a stal jsem se populárnějším díky každodenní rozhlasové relaci v polední přestávce, bylo vyhráno. Přišel za mnou pan Dobeš a zeptal se mně , jestli bych nechtěl konstruovat samostatně vačky pro automaty tupu řady A. Ostatní, když se to dověděli, zírali na mně s otevřenou hubou. Vačky pro automatY? No pozdrav pámbu. To neumí a odmítl se to naučit i pan Novotný a to je v konstrukci někdo. Já to vzal. Po měsíci návštěvy kursu a sledování činnosti automatů v automatárně, které vyráběly skoro bez lidského zásahu zejména šrouby, matice a podobné části strojů, jsem vypočítal, zkonstruoval a nakreslil první vačku. Uspěla. Operace se střídaly jedna radost a nože s vrtáky se ani jednou nestřetly. Nikdo mně neklepal na rameno, ale opravdoví konstruktéři mně vzali mezi sebe a dokázali to tím, že na mně ušili boudu. Na svačinu jsem si zpravidla nosil dva krajíce chleba, spojené sýrovou pomazánkou s paprikou a cibulí. V nestřeženém okamžiku mně do ní nastražili nějaké projímadlo a tak se v knize, do které jsme v konstrukci zapisovali mimořádné události, objevil zápis: " 12. 7. 1953 ... Kašík se posral ve 13:00". I v tento den jsem po směně odcházel s fabriky se spokojeným výrazem ve tváři. Vždyť jsem konstruktérem!