Kouzlo časů minulých: kam s ním?

Řeč bude o tom, jak se rozhodovalo co se mnou a mojí rodinou bude, až studium ukončím. Jak jsme to měli tenkrát jednoduché. Chcete, nechcete, půjdete tam nebo tam.

Klasik promine, že jsem si vypůjčil název jednoho z jeho nejslavnějších fejetonů, ale velmi se mně hodí. Půl roku před ukončením studia se začala fakulta tímto problémem nás všech, budoucích absolventů, zabývat. Platilo bezezbytku pravidlo, že když tě dělnická třída nechala vystudovat, musíš jí to nyní vráítit. Jak? Dostaneš umístěnku na zemědělský podnik, který je nejpotřebnější a chceš nechceš, musíš tam nastoupit. Rodilým Pražákům se roztřásla kolena a začali lovit v kalných vodách přímluv a doporučení kde se jen dalo. Někteří byli ochotni obětovat i svobodu a oženit se s dcerou významného funkcionáře, který už se postará.Já s rodinou se sice čvachtal v louži, která nebyla až tak nepříjemná, ale přece jen pokojík jako dlaň nesplňoval představu o budoucím životě rodiny. Naděje na byt v Praze se rovnala naději vyhrát ve Sportce milion, na druhé straně mně katedra mechaniky nabídla, abych plynule přešel z pomvěda na asistenta. Rozhodla manželka: pořádný byt, zaměstnání a konečně už začít slušně žít.

Na školu přijížděli kádrováci zemědělských podniků a lanařili, jak se dalo. Jejich cílem bylo umístěnku, kterou měli k disposici, vnutit právě vám a slibovali hory doly. Mne oslovil kádrovák Státního statku Hrušovany n.Jev. a vyrukoval se zbraněmi opravdu těžkého kalibru. Statek je jeden z největších v republice, měl přes deset tisíc hektarů, po zapracování bych mohl dělat hlavního mechanizátora, nový dvoupokojový byt v novostavbě ihned k disposici, pro manželku místo vedoucí v jeslích s nástupem ihned, pro začátek plat 1000 Kčs měsíčně atd., atd. Kde jsou Hrušovany nad Jevišovkou jsem sice netušil, brzy jsem to však měl možnost zjistit. Dlouho jsme se nerozmýšleli a s podmínkou, že se přijedemen na Statek podívat, jsme kývli.

Jediný spolužák, který měl občas k disposici auto, byl Milan,  jehož otec byl předsedou JZD a za dobré výsledky družstva dostal přednostně poukaz na Pobědu.

No řekněte, není pěkně naducaná? Uvnitř pohodlná a když jste jí šlápli na krk, udělala i stovku km za hodinu. Milan se uvolil, že nás do Hrušovan n. Jev. doveze a tak jsme jednoho dne ráno vyrazili. Dálnice byla ještě na papíře a tak jsme to šněrovali z Prahy přes Jihlavu, Moravské Budějovice do Znojma a tam nám došel dech. Museli jsme vytáhnout mapu ještě z první republiky a kouknout, jak dál. Minuli jsme znojemskou traktorku a zabočili doleva směrem na Jaroslavice. Už po pár kilometrech jsme si všimli, že vpravo od silnice jsou co chvíli cedule s nápisem.

To nás trochu zmátlo, protože podle mapy jsme byli od státní hranice dobrých pět kilometrů. Když jsme vjížděli do první vesnice, po tabuli, která nese její název, nebylo ani památky. "Asi jsme ji přejeli" konstatoval Milan a u příští jsme dávali dobrý pozor. Zase nic. "No to je divný, cesta je mizerná, ještě abychom někam zahnuli. Já fakt nevím, kde vlastně jsme." A tak jsme prubli jízdní řád na autobusové zastávce. Bývá na něm obvykle podtrženo místo, na kterém se právě nacházíte. Opět nic. Když jsme projeli kolem zámku a velikého rybníka /Jaroslavice/ už jsme nic neriskovali a v další vesnici /Hrádek/ jsme zastavili u hospody a dali si sodovku. Milan se zeptal číšníka, kde to vlastně jsme. "Tož proč se ptáte? Nemáte mapu?" a odběhl k vedlejšímu stolu. Jakmile jsme dopili teplou sodovku, polilo nás horko. Před hospodou zastavil vojenský Gaz a vystoupili z něj tři pohraničníci se samopaly a namířili přímo k nám. "Vaše doklady, prosím". Vylovili jsme občanky, vojáci je náležitě prolustrovali, některé údaje si zapsali a vrátili nám je zpět. Následovala otázka: "Co tu děláte" Milan se pokusil o žert: "Pijeme sodovku." Reakce byla ostrá: "My tu nejsme soudruhu pro srandu. Tak to vyklopte."

Ukázali jsme pozvánku ze statku a ujistili, že jedeme na Velký Karlov, kde mám od července pracovat a máme tam také bydlet. Stačilo, odešli a my si uvědomili, že je musel někdo na nás upozornit. Až když jsme se do tohoto kraje nastěhovali, bylo nám to jasné. V každé vesnici bylo několik pomocníků pohraniční stráže, kteří byli jejich prodlouženým dalekohledem.

Na Velký Karlov jsme zahnuli v Dyjákovicích po polní cestě a po dvou, třech kilometrech jsme byli na farmě v jejíž blízkosti byla postavena zgruntu nová vesnice z dvojdomků včetně školy, školky a jeslí. U jednoho dvojdomku nás čekal správce hospodářství Velký Karlov pan Vrána a uvedl nás do budoucího bytu. Když otevřel dveře do kuchyně, vylétlo z okna několik vlaštovek, které měly v kredenci hnízda, naštěstí už opuštěná. Někdo zapomněl na jaře zavřít okno a čiperky využily příležitosti. I koupelna byla vybavená a celkový dojem byl ve srovnání s pražskou "klíckou"nad očekávání. Když nám pan správce povykládal, jak to vypadá na hospodářství a v jeslích, plácli jsme si a odjeli do Prahy rozhodnuti umístěnku přijmout. A také jsem ji později ztvrdil podpisem. A vůbec jsme si nevšimli, že sice vybředneme z louže, ale vyšlápneme si do bláta.