Kouzlo časů minulých: jak jsem zezelenal

Pravda, zezelenal jsem z části už tím, že jsem vystudoval zemědělství. "Vojna není kojná" jak pravil klasik v dobách, kdy byla povinná a já tam zezelenal od hlavy až k patě.

Rychlík mě vyložil na Hlavním nádraží /stále jsme ještě říkali Wilsoňáku/. Na Podbabu jsem přijel osmnáctkou a bagl, který mně ledabyle plandal přes rameno, jsem ani neregistroval. Na vojnu věci netřeba. Všechno se fasovalo a těch pár maličkostí nestolo za řeč. Před hotelem Internacional, řečeným "Chrám svatého Alexeje" díky jeho stavebnímmu stylu a osobě, která jeho stavbu prosadila /Alexej Čepička, velké zvíře v počátcích padesátých let minulého století/, jsem se zorientoval a za pár minut jsem stál v bráně do vojenského areálu, který se stal mým domovem na dalších sedm měsíců. Proč na sedm měsíců, když jsem měl na triku pouhých šest? Netěšte se, že jsem na základě průšvihů měsíc nadsluhoval. Bylo to proto, že dozníval velký konflikt mezi SSSR /Chruščov/ a USA /Kennedy/ o rozmístění sovětských raket na Kubě.Voják mě odvedl do budovy, která tu stojí dodnes. Na snímku ji vidíte zcela uprostřed a před ní "cvičák" jako na dlani.Služba u stolku mne zaregistrovala, ohlásila u velitele roty a ten mně nechal tvrdnout na chodbě dobrou půlhodinu.Konečně!"Tak pojďte, velitel už vás čeká" popobídla mne služba."Dobrý den" špitl jsem nesměle a vyloudil úsměv na tváři velitele."Tak soudruhu desátníku, že se neumíte ohlásit, za to vás nesprdnu. Nejste můj. Ani vás nevítám. Nemusíte se ani převlékat do eráru. Místo vás mně posílají nějakého košíkáře, který válí první ligu a tak vás rovnou pošlu do Jinců. To víte, tu jsme samý sportovec. Juliska a Dukla jsou hned vedle. Tak šup. Počkat na chodbě na další rozkazy."Z kanceláře velitele roty vypadla hromádka neštěstí. Naděje na pražskou vojnu se najednou zhroutily, jako domeček z karet.Služba mně donesla židli a já seděl a hleděl "doblba".Za chvíli se objevil nějaký kapitán a služba u stolku se vymrštila ze židle jako prasklé péro z pohovky."Nevíte, kde je velitel roty? V kanceláři před chvíli nebyl". Otázka stručná a jasná."Už je tam, soudruhu kapitáne" reagoval vojín za stolkem."Konečně! Za pět dní začíná první kolo soutěže tvořivosti vojenské mládeže, nebo jak se to sakra jmenuje, a naše rota nemá nic, vůbec nic. Průser jak vrata" signalizoval kapitán možnost ztráty svého finančního ohodnocení a zmizel za dveřmi velitelské kanceláře."Politruk" navazovala služba kontakt. "Lítá už dva dny, aby dal něco dohromady, ale všichni na to dlabou."A právě teď mně to napadlo. A musím kovat železo, dokud je žhavé.Za chvíli byl politruk zese na chodbě, červený jak rak a na čele náznak potu.Hned jsem spustil: "Soudruhu kapitáne, dovolte mně s vámi promluvit.""Co jste zač?""Desátník absolvent Kašík, který přišel odsloužit zkrácenou vojenskou službu.""A co chcete?"" No já jenom, že jsem slyšel, jaké máte potíže s prvním kolem soutěže tvořivosti. Já jsem režíroval scénku z vojenského života na našem posledním soustředění a dokonce ji mám ssebou. Ta by se mohla hodit."Kapitán ožil jako po dvou stakanech vodky."No to bych řekl! Člověče, vy jste nám spadl přímo z nebe."Ubral jsem plyn."Je tu ovšem ta skutečnost, že mně odvelili do Jinců. Kapitán Vyšín mně nenechal ani vyfasovat vojenský mundůr.""Moment, moment, moment. A dal byste tu scénku dohromady?""Bez problémů. Potřebuju jen pět vojáků a nejakou místnost na zkoušení.""Tak to je maličkost. Já vás vyreklamuju i kdybych měl jít za velitelem praporu. Počkejte ještě chvilku."Bylo půl jedenácté, když se opět objevil."Pojďte se mnou."V kanceláři seděl velitel roty a když jsem otvíral pusu, že zarecituji příchod, jen mávl rukou."Člověče, proč jste to neřekl hned. Hotovo, jste náš. Uděláte tu scénku a pak se uvidí."Na první vojenský oběd jsem kráčel do kantiny už celý v zeleném a s pocitem dobře vykonané práce.