Kouzlo časů minulých: hodně obtloustlý pan Skoček

Nevím zda můj kamarád z dětských let pan Skoček byl opravdu tak tlustý, nebo jej v mé paměti zanechala dětská představivost. Fakt je, že po stopách tohoto kamarádství se při toulkách přírodou se procházím dodnes.

Na pana Skočka nikdy nezapomenu. Tak tlustého chlapíka jsem od té doby viděl pouze na obrázku, ve filmu nebo v televizi. Ale pan Skoček byl můj kamarád, když mně mohlo být tak sedm, osm let. Měli jsme zahradu hned vedle potoka a pak Skoček k nám jezdil vždycky, když jaro nabíralo na síle. Jeho limuzína Tatrovka 30, jejíž fotku mně věnoval s desetikorunou, abych si na něho pamatoval, byla zvlášť upravená pro jeho tělo.

Sedadlo bylo málem přes celý prostor, kde původně byla sedadla dvě a volant byl prodloužen. Úpravy, jak pravil, stály pěkných pár stovek, naštěstí se nemusely upravovat dveře. Dovnitř se nasoukal jakž takž a já měl dojem, že po obědě by to u něj už ani nešlo.

Zaparkoval na trávníku, zezadu vylovil svoje saky paky a protože byla obvykle neděle, vyběhl jsem jako namydlený blesk, abych mu pomohl s přípravami na lov.Vedle potoka byla taková mokřina, ve které se to žábami jen hemžilo. Žádné ropuchy, jen ti praví, nazelenalí skokani. V louži už bičovali vodu typickými ocásky pulci, někde ještě pluly slizká vajíčka /?/ s černou tečkou uprostřed. Pan Skoček vzal podběrák a vylovil pár skokanů, kteří se zamotali do síťky a neměli nárok si zachránit život, každého skokana uchopil za zadní nohy a hlavou mu klepl o kámen. Když bylo skokanů tak deset, přišel ke slovu ostrý nožík, já držel mrtvého skokana za přední nohy a šmik, šmik, skokan byl bez kůže. Další šmik, šmik a skokan byl bez stehýnek. Když vedle sebe leželo deset bělavých těl skokanů a stehýnka byla pečlivě uložena do namočeného pytlíku, byl tento masakr u konce.Z batohu na světlo boží vyrukovalo klubko režného provázku a já kolem potoka nařezal deset lískových prutů, však je znáte. Když jsou mladé, jsou rovné jak bič. Na tenší konec prutu jsme uvázali motouz, tlustší konec jsme zašpičatili a na konec motouzu jsme uvázali torzo skokana. A pak už šlo všechno ráz na ráz. Já nesl oněch deset prutů a šli jsme kolem potoka. Po každých deseti metrech pan Skoček zastavil, vzal mě jeden prut, zvolna ponořil skokana těsně vedle břehu a prut zapíchl do břehu. Když bylo všech deset prutů na svých místech, přišel čas na hody. Z batohu putovaly na prostřený ubrousek dobroty, které jsem málokdy viděl a v takovém množství, že by to bylo pro naši rodinu na celý den. Najedl jsem se také co hrdlo ráčilo a pak odklusal do auta pro kýbl. Na ubrousku mezitím nezbyl ani drobek.Jakmile jsem kýbl naplnil vodou, pan Skoček se s viditelnou námahou zvedl a začala nejdobrodružnější část našeho počínání. Já nesl kýbl a on šel postupně od jednoho ke druhému prutu, opatrně jej vytáhl z hlíny, v pravé ruce prut, v levém podběrák a jenom zvolna, pomaloučku vytahoval návnadu nad vodní hladinu. Nechtěl jsem věřit svým očím. Na skokanovi byli klepety přichyceni dva, někdy i tři raci. Honem pod ně podběrák, zatřepat s nimi a už byli v podběráku. Pokud byl některý malý, putoval zpátky do potoka, pokud se "hodil", do kýblu. Pak už jsem přenesl prut s návnadou před ten, který jsme posledně nastražili a vrátil jsem se ke kýblu.

 Když jsme během dvou hodin takto "ušli" možná sto metrů, bylo v kýblu až na padesát raků. Pan Skoček si je obyčejně odvezl domů, ale když byl v dobré náladě, udělal jsem oheň, vzali jsme pár raků, vytrhli jim prostřední "ploutvičku" z ocasu, čímž jsme je usmrtili, pak jsme je zahrabali do popela a po půl hodině jsme už uždibovali kousky masička z račích klepet. Pan Skoček posoloval a pepřil, já jsem se bez toho obešel. Od té doby vím, proč se říká, že "je rudý jak rak" a všechny říční i mořské živočichy na talíři miluji. Žabí stehýnka, osmažená jako řízky jsem tenkrát zkusil po prve a naposledy. Dodnes nevím, co pan Skoček vlastně dělal. Života si moc neužil, protože ho našli pod strání u potoka zabláceného až běda a bez známek života když mu bylo pětapadesát. Zlí jazykové tvrdili, že po mrtvici upadl a vzledem ke svému zaoblenému tělu seze stráně skutálel. Tak takového jsem měl kamaráda.