Kouzlo časů minulých: Havanou s pesetami v kapse

Dobře tak, že jsme v Havaně zůstali ještě jeden den. Dopoledne jsme mohli vyrazit po vlastních a odpoledne jsme vyjeli na Náměstí revoluce a Muzeum revoluce. A tak jsme si zase užili od všeho trochu a koupili i suvenýry.

Nelze jinak než připustit, že po královské snídani na verandě hotelu Nacionál jsme byli v dobré náladě a odhodlaní natáhnout procházku po Havaně až do oběda. 

   Vyrazili jsme na Malecón, slavnou pobřežní trasu, která je jen pár kroků od hotelu Nacional. Rybáři se činili a tak jsme nahlédli, co mají v síťkách. Bylo toho bohatě stejně jako rybářů. Po silnici šněrovaly americké křižníky silnic a zanechávaly po sobě spoustu čmoudu, který nutil ke kašli.

   V dálce jsme ještě zahlédli pevnost El Moro, ale tam jsme až nedošli. Zahnuli jsme do ulic města a nevěřili svým očím. Skoro každý dům je alespoň z části obložen mramorem všech možných barev, ovšem celkový vzhled nevábný. Spousta prasklin, opadané omítky, ovšem poměrně čisto. Jdeme už třetí ulicí a nenarazili jsme na žádný obchod, alespoň se nám to zdálo. Až později jsme si všimli, že obchody nemají žádné označení a když jsme narazili na první výkladní skříň, vstoupili jsme dovnitř, protože jsme dostali chuť na pomeranč a banán. Platit bylo čím, protože jsme dostali v rámci turistického vybavení od Čedoku obojí kubánskou měnu - CUP i CUC. Národní měnu /CUP/ používali Kubánci k běžnému placení a v ní dostávali i mzdu, konvertibilní peso byla měna podobná našim bonům. Díky tomu jsme se malinko v nakupování vyznali. Ovšem nebylo skoro co koupit. Připadali jsme si jako ve snědeném krámu. Pár mrkviček a petržele, batáty, dvě bedničky pomerančů a trsy banánů, která jakoby byly právě utrženy v plantáži. A doutníky a rum.

   I na ulici se také nakupovalo. Na chodníku stálo nákladní auto s odkrytou korbou , na korbě spousta krabic s dámskými botami, které se od sebe lišily pouze velikostí a prodavač z korby krabice podával do natažených rukou žen, které spořádaně čekaly ve frontě na svůj příděl. Boty jim prodavač vydal výměnou za jakousi bumážku. Ženy se pak připojily k hloučku několik metrů dál a tam si vzájemně vyměňovaly velikosti bot. A spokojenost byla na obou stranách. Prodavač měl "vyprodáno" za deset minut. Později jsme se snažili proniknout do přídělového systému, největší raritou ovšem byl nárok novomanželů na týdenní bezplatný pobyt v některém z havanských hotelů i když byli třena z provincie Holgin na východě Kuby.

   Tady se konají nějaké hrátky přímo na ulici, ale o co šlo jsme nepoznali. Vpravo byl další obchod, ale nakupování nás už nelákalo.

 Zvědavost nás zahnala do pátia jednoho domu s bohatou květinovou i architektonickou výzdobou. Navíc muselo jít i o budovu významnou, o čemž svědčila socha muže v životní velikosti, ale na jeho jméno, umístěné na podstavci si již, jak jinak, nepamatuji. 

  No a podle hodinek i vedra je už pravé poledne. Otáčení mapou nikam nevede a tak se díváme po taxíku. Ani vidu, ani slechu. Poradil nám chlapec, který si na ulici hrál s míčem,"Taxi? Sí, senores. Un poco más allá de género. A protože řeč podpořil vydatně rukama pochopili jsme a za pět minut seděli v taxíku. Stačilo říct: "Hotel Nacional" a šofér se přátelsky usmál při vidině bohatého tuzéru. Oplatili jsme mu při vystoupení před hotelem stejným způsobem.

   Dvě hodiny na sprchu, oběd a překonání nutkání, natáhnout se na postel a užít si siesty uběhly jako voda a autobus už čekal s nabídkou na další projížďku Havanou. Trochu jsem se motal kolem recepce až jsem přece jen našel poštovní schránku a vložil do ní pozdrav, který jsem včera neodeslal. Doufám, že dorazí domů dříve než já.

   Hotel jsem označil jako ucházející.  No "nevědomost hříchu nečiní". A tak jsem se usadil v autobuse hned vedle dveří a u palubní desky se střídaly ve výkladu dvě průvodkyně, Kubánka a Češka. Ta vlastně pouze překládala s občasným dovětkem. Hned od počátku bylo jasné, že projížďka bude souviset s kubánskou revolucí a politickým systémem na Kubě. Předehrou byly ulice, parky, parkoviště a další volné plochy, ze kterých se na nás usmíval Che Guevara a Fidel, vlály kubánské prapory a hrály si skupinky Pionýrů s rudými šátky k rozeznání s našimi pionýry pouze barvou pleti. Čtvrthodinka a jsme na Náměstí revoluce a hodinku máme na prohlídku.

   Prohlédli jsme si pomník José Mártiho i Che Guevary, prostranství, na kterém pronášel své několikahodinové projevy Fidel Castro statisícovým davům a pak jsme diskutovali o tom, jak se to na Kubě změní, když se v Sovětském svazu dostal k moci Michael Gorbačov. Je zajímavé, že byl zvolen prvním tajemníkem KSSS 11.3.1985 tedy v den našeho odletu na Kubu. Jak to dopadlo? To je otázka.

   Tady jsme skončili. Zaujal nás zejména pavilon, ve kterém byla vystavena jachta Granma, se kterou za velmi komplikovaných okolností přeplul z Mexika na Kubu Fidel a jeho 81 spolubojovníků, aby osvobodili Kubu od režimu Fulgencia Batisty. Podařilo se.

   Po večeři někteří účastníci našeho zájezdu ušetřili, protože marně pátrali po dámské společnosti za nějaké to peso. Tyto ženy, na rozdíl od současnosti, nebyly k nalezení. A tak jsme u pultu usrkávali mojito /čti mochito/ a okusovali doutník. Doutníkový opar likvidovala klimatizace tak, že jsme na sebe přece jen viděli. Já nezaváhal, protože mám ve zvyku připravit se na příští den. A tak jsem na pokoji vytáhl z poznámkového bloku program, kterým nám posloužil Čedok. Sledujte se mnou o čem se budete moci dozvědět v příštích dnech,

   A protože jste určitě i vy zvědaví, za zájezd se zaplatilo 17 900 Kčs na osobu. Vydělával jsem tenkrát necelých 3000 Kč hrubého, což byla fešácká mzda, takže na tento zájezd padlo skoro šest výplat. Dnes bych takové zájezdy za dnešní výdělek pořídil nejméně dva. Ovšem není mně už padesát, ale o dvaadvacet víc.