Kouzlo časů minulých: co na plotně, to na jazyku

Máte chalupu? A na ní kachlová kamna? A vaříte na jejich plotně ty nezapomenutelné pochoutky vašeho mládí? Pokud ne vypravte se se mnou na krátkou cestu do kuchyně. kde jsem nasával ty nezapomenutelné vůně.

Místo, kde matka vařila ony pochoutky, po kterých se dodnes sbíhají sliny, byla plotna. Nebyla to žádná chudinka, měla nejmíň metr a půl krát metr a pyšnila se tím, že má pěkně velká dvířka na přikládání dřeva, chromovanou obrubu a za sebou kachlová kamna s troubou a zásobníkem na horkou vodu.

A někde ještě kamna pokračovala pecí a nad ní bylo zimní království pro děti. Samozřejmě tam všechny nevešly. Tenkrát se počtem dětí nešetřilo a tatínek s maminkou se činili. V peci se pekl chleba, chutný a voňavý, s kůrkou bílou od mouky, jak těsto kynulo na okřínku.

O plotnu se musela rodina podělit s prasetem. Pokud nebyl v přístavku "pařák", brambory pro prase se na ní vařily ve velkém hrnci a šlichta, ta tam měla také svoje místo. Jinak její využití bylo opravdu k pohledání. Na okraji jsme si pekli plátky brambor jen tak, posolené.

Naskakovaly na nich pěkné boule stejně tak jako na plackách z bramborového těsta, na tenko vyválené a opečené přímo na plotně. Když jsem pak o mnoho let později jezdil na Slovensko, jejich lokše jako by jim z oka vypadly. Mazaly se domácím sádlem a ty nejlíp chutnaly. Kdo chtěl mít pusu od povidel, máma ráda vyhověla.

Na dnešní dobu ve velkých hrncích se vařily polévky a ostatní jídla, hlavně brambory. Nejčastěji voněla bramboračka, ve které nechyběly houby a majoránkové plevy. Fazolačka byla každý týden a patřil do ní ocet i cukr. V česnečce plaval česnek, v uzené kousky uzeného masa, hrachová se zelenala jako nať petržele, kterou se zdobila hovězí. Ta ovšem mrkala očky z talíře jen občas a pokud v ní byly i játrové knedlíčky tak se můžete vsadit, že to bylo na velký svátek nebo na nějakou rodinnou slavnost, pokud se to tak dalo nazvat. Zavářky byly pouze domácí: nudle i drobení umím dodneška.

Ta ostatní jídla si k masu čichly jen jednou, dvakrát do týdne. A tak obědy během něj lákaly ke stolu v pondělí třeba bramborovým knedlíkem, přelitým sádlem s cibulkou, v úterý kynutými knedlíky s jahodovou marmeládou, ve středu šťouchané brambory s osmaženým květákem, ve čtvrtek buchty všech tvarů a s náplněmi, které začínaly u tvarohu, pokračovaly mákem, jablky, sušenými hruškami, marmeládou a nikdy nechybělo posýpátko z másla, cukru a mouky. V pátek přišel na řadu špenát s vejcem natvrdo a bramborem ve slupce a v sobotu, protože to byl pracovní den jako každý jiný, nakrájela máma bramborové knedlíky na kousky, přelila je máslem, přidala pár lžic povidel, vše zamíchala a oběd byl na světě. Sobotní večer byl jediný, kdy bylo něco od masa. Uzenka, kabanos nebo opečený špek s chlebem nebo rohlíkem, rozpečeným v troubě. Jinak večeře nabízely chleba se solí, brambory s mlékem, bramborové placky dnes nazývané bramboráky, opečená jablka s vařenou a oslazenou rýží, topinky a dalo by se jmenovat ještě hezkou chvíli.

V neděli se plotna rozesmála dorůžova. Pánev si přišla na své a zlátly v ní řízky, v době sezony dokonce holoubata, pokud nebyla pečena jako nadívaná v troubě, kde jindy také voněla česnekem a cibulí vepřová pečeně a o hodech husa, kachna nebo kuře. I králík se tam dost včasto vešel. Neděle byla svátek, který jen tak někdo nerušil prací, pravda, dobytek se musel obsloužit, oblečení bylo jiné než ve všední den a i nálada byla sváteční.

A když se tak nad tím dnes zamyslím, skoro nic jsme nekupovali. Pytel mouky, homoli cukru, sůl a koření. Zbytek se donesl ze zahrádky, z kurníku, králíkárny, holubníku, ze sklepa nebo půdy, případně od sousedky, která měla tři krávy a stále čerstvé mléko. A tak chlapče myslím, žes vypil ten šálek melancholie až do dna. Stopka slivovice to spraví.