Kouzlo časů minulých: bum,bum,bum,...bum. Volá Londýn.

Čtyři údery do gongu vítaly posluchače českého vysílání BBC Londýn k poslechu a zároveň je vystavovaly někdy až smrtelnému nebezpečí. Protektorátní vládci udělovali za poslech zahraničního protinacistického vysílání trest smrti.

"Jarko, skoč do sklepa a dones velký brambor." Otec seděl nad nějakým papírem a na stole před ním ležela drobná věcička a věcička poněkud větší, z níž visel dolů drát od otcova ucha. Ve vteřině jsem byl zpátky: "Mám ho oškrabat?" nabídl jsem vstřícně v domění, že dostal chuť na pečené brambory, které se opékaly na okraji plotny, veliké málem jako stůl, která vévodila kachlovým kamnům a vlastně celé kuchyni. "Poď sem" pravil. Vzal mně brambor z ruky, zapíchal do něj ony věcičky, chvíli s tím všelijak vrtěl a pak se mu rozzářil obličej, jako když ráno vylézá slunce na čistě vysmejčenou oblohu. Chvíli pohupoval nohou a pak mně dal také "čuchnout". Tak to jsem poprve zaslechl hudbu a hlas z rádia přes zařízení, které se jmenovalo krystalka. Z "rádia" se sypala slova o úspěchu německé armády před Moskvou a otec zatínal pěstě, až mu modraly.

Tři  relace po patnácti minutách denně na krátkých vlnách vlévaly do žil našich obyvatel naději, že existuje ve světě místo. kde působí naši exiloví představitelé. kteří se snaží podpořit naději na naše lepší příští. Na relacích se mimo jiné podílel i Pavel Tigrid a Ota Ornest.

Po čase, když Němci dostali u Stalingradu na frak, jsme měli už opravdické rádio. Byla to nějaká dřevěná skříňka, v ni čtyři ploché baterie Palaba, myslím tak tři knoflíky a reproduktor, no a nějaká ta další střeva. Nebylo přihlášené a tak jej otec skrýval ve skleníku pod bečkou s kvasícíma kuřincema /výborné hnojivo/. Jednou večer jsem to tajemství odhalil. Šel jsem se podívat, jestli v peci nevyhaslo a slyším nějaké pískání a chrastění a posléze: "Bum, bum, bum.....buum, Bum, bum, bum....buum" a následovalo "Volá Londýn". A to už mně otec držel za ucho s dotazem, co tam dělám. Popravdě jsem odpověděl a otec musel s pravdou ven. Půl hodiny mně vysvětloval, v jakém jsme nebezpečí, kdyby nás někdo udal. Nikomu jsem nic neprozradil a bylo to moje největší dětské tajemství. Radio jsme jinak nepoužívali a občas se pro zábavu vrtěl gramofon.

Po válce se otec stal velkým fanouškem rádií a po roce 1948, kdy ze zahradníka udělali nastoupivší soudruzi vrátného na nádraží, zanevřel na gramofony, protože na deskách bylo jenom "Vyhrňme si rukávy" a "Šel Frantík kolem zahrádky".

Z nejkvalitnějších rádií, které jsme doma měli bylo několik verzí značky Stradivari, výrobku NDR a s těmi jsem nasával jazz, country i Elvise. Samozřejmě z německých a rakouských stanic, vévodilo jim Rádio Luxenbourg. Byla to evropská jednička.

Dnes jsou rozhlasové stanice "zasviněné" reklamami a tak výběr není jednoduchý. Rádio však přesto uchovávám v paměti vedle knih, jako nejlepšího učitele.