Dopřát si auťák v této době bylo v mých finančních možnostech. ale jeho koupě skoro nemožná. Táhlo mně na padesátku a o nový auťák jsem se pokoušel už několik let marně.
Na závlaze jsem si zvykl, v sezoně vzhledem k přesčasům a nočním směnám byla mzda oproti minulosti dvojnásobná a tak jsme s rodinou střádali na nové auto. Měli jsme už Spartaka, kterého jsem koupil od ekonomického náměstka statku za 30 000 Kčs. Měl najeto 60 000 km a občas si postavil hlavu. Náměstek jej koupil na poukaz před pár lety za 28 000 Kčs. To svědčí o tom, že to byl dobrý ekonom. Ovšem podstatnou okolností byla skutečnost, že koupit jakýkoliv nový, ale i ojetý automobil bylo velmi svízelné. Nejdříve byly poukazy a ty dostali buď nejlepší pracovníci nebo zasloužilí funkcionáři, potom byly zřízeny t. zv. vyinkulace, kde jste museli zaplatit vysokou zálohu na budoucí auto a čekat někdy i několik let. Po jejich zrušení přišly pořadníky a protože moje vyinkulace zůstala bez užitku a byla mně vrácena, tak jsem se nechal zapsat do pořadníku a čekal. Rok, dva, tři a nic se nedělo. Mototechna Brno nedala o sobě vědět. Byla polovina června 1977 a my se chystali na dovolenou k Slnečným jazerám na Senci a Spartak začal opět vyhrožovat. Tak jsme jeli do Brna poptat se, jak to s našim pořadím vlastně je.
V Mototechně Lesná nás čekala dvě překvapení. To první bylo velmi nepříjemné. Prodavač nám sdělil, že před dvěma dny byl pořadník zrušen a vozy se budou prodávat volně. Na dotaz, kdy tedy mohu očekávat, že koupím v pořadníku uvedeného Žigulika jen pokrčil rameny a doporučil, abychom se často ptali, přičemž dodal, že asi budou velké fronty.
Pak přišlo překvapení druhé, přímo šokující. Prodavač sáhl pod pult a vytáhl nějakou fotografii, kterou komentoval: "Včera jsme dostali 36 vozů Austin Allegro 1500 anglické výroby s řízením vlevo, které jsou ode dneška ve volném prodeji. Prosím, podívejte se."
Do té doby bylo možno koupit vozy západních značek výhradně v Tuzexu a k takovéto situaci snad došlo po prve. Když jsem mrkl na fotku, srdce zaplesalo.
"Líbí? Pokud máte zájem, zavedu vás do haly, kde si můžete vybrat."
Bylo to jako v Jiříkově vidění. Manželka se posadila do křesla v prodejně a já se svým desetiletým synem absolvoval prohlídku Austinů. Byli v několika barvách: žluté, červené, pískové a zlaté. Spolu se synem jsme si mohli do vozu dokonce i sednout a tak nadšení dosáhlo vrcholu.
"Prosím, jaká je cena vozu" položil jsem prodavači otázku a držel se přitom pultu, abych snáze přečkal možný šok.
"Pane, cena je 102 000 Kčs a pokud byste měl o vůz opravdový zájem, vyberte si barvu a my vám jej budeme do zítřejšího večera rezervovat."
Obrátil jsem se na manželku, protože syn už dopředu vyskakoval od radosti, že Allegro koupíme. Na Žigulíka jsme měli ušetřeno 75 000 Kčs a chybělo by tedy 30 000 Kčs.
"Já ti nevím, také se mně to auto líbí a možná by nám půjčili Standa s Hankou. Tož to zkusme." A bylo rozhodnuto. Když jsme se vrátili domů, zavolal jsem Standovi a vysvětlil mu situaci.
"Samozřejmě že ti půjčíme, ať těm ...... vytřeš zrak." A tak se také stalo. Druhý den už stál Austin nazlátlé barvy před garáží a prohlížel si jej i můj starší syn. Na krku dluh, ale i dobrý pocit, že jsme se dopracovali k takovému ternu. Za pár dní jsme odjeli na dovolenou a místo na obědy jsme chodili pouze na langoše, pili nejlevnější limonády a těšili se ze života.
Po návratu jsem začal jezdit do práce na závlahu tímto autem. Vzbudil jsem určité pozdvižení mezi spolupracovníky, kteří mně buď záviděli nebo drželi palce. Ředitelství statku a jeho pracovníci, kteří se mnou dosud alespoň sporadicky komunikovali, mně už ani neodpovídali na pozdrav.
Auta jsme si užili. Jezdil jsem s ním 17 let, v té době nebyla rychlost na silnicích mimo osady nijak omezena a tak jsem dokázal občas využít i jeho maximální rychlost 180 km/hod. Zase se potvrdilo rčení, že všechno zlé je i k něčemu dobré.
