Kouzlo časů minulých: ať se daří, hospodáři.

Domov je domov. Není nad něj. Byla kolem jeho rekonstrukce spousta práce, ale podařilo se a naše rodina si jej užívala se vším všudy.

A tak jsme se ocitli, díky splněnému slibu ředitele statku, v Hrušovanech n.Jev..Připomínaly mně Drdovo Městečko na dlani. Stačilo vyjít po Litobratřické až k zahrádkářské kolonii a bylo vidět nejen městečko, ale celý širý kraj, ozdobený Palavskými vrchy a ani dráty chválapánubohu nezabránily pohledu až do Rakouska. Po ruce byly všechny základní potřeby pro rodinu,obchody, pošta, zdravotní středisko, lékárna a pod., rovněž služby pro obyvatele. V obci byl cukrovar, Strojně traktorová stanice, Výzkumný ústav potravinářský. Problémy s dopravou vyloučilo vlakové a autobusové spojení se Znojmem i Brnem. A tak jsme opět pookřáli.K přestěhování došlo v létě roku 1964 a moje žena do nového bytu přinesla to nejkrásnější - novorozeně, našeho druhého syna. Domek, který jsme dostali k disposici byl prostorný a odpovídal plně současnému standartu bydlení. Měl dvorek s malými hospodářskými staveními, malinkou zahrádku, které vévodil ovocný strom, myslím že to byla ryngle. Sousedé milí a přátelští. Před nastěhováním jsem pilně pracoval na vylepšení bytu, úklidu dvorka a přípravě chlívku a kurníku pro budoucí obyvatele a kul pikle, jak v budoucnosti celé stavení vylepšíme.Manželka po mateřské dovolené nastoupila na zdravotním středisku, mně zvýšili plat, začali jsme mít okruh přátel, se kterými se mimochodem scházíme dodnes. Vláček našeho života jel po vyježděných kolejích, jednou do roka nás zavezl na rekreační chatu u Vranovské přehrady, jindy do Slavonic a za dva roky nám statek navrhl, abychom si domek odkoupili za velmi výhodnou cenu. Neváhali jsme ani chvíli a stali se majiteli nemovitosti a hned v příštím roce jsme zahájili rekonstrukci, na což nám půjčili příbuzní a přátelé. V bytě jsme vyměnili palubovky za parkety, instalovali etážové topení, vylepšili koupelnu a kompletně jsme předělali dvorek. Vyrostlo na něm zcela nové hospodářské zařízení včetně garáže, do které jsme ovšem neměli co postavit a tak jsem tam chránil před nepohodou aspoň služební třistapadesátku. Stavba měla rovnou střechu, která byla vydlážděná a byla to vlastně terasa se schodištěm. Podle mých představ, které se ovšem nenaplnily, jsem tam měl ležet s rodinou na lehátcích u hrajícího tranzistoráku a relaxovat.Rodině se aspoň trochu splnil, já však nestíhal.Když už byl chlívek a kurník dali jsme se do chovu slepic, kačen, králíků, krmili jsme prase a pro potěšení jsme měli chovnou stanici zlatých colií. Fenka se jmenovala Madlen a byla našim opravdovým miláčkem.

Zájem o štěňata byl velký, protože v představách malých i velkých byla tato psí rasa reprezentována slavnou filmovou hvězdou Lassií. Podle knihy autora Erika Knighta byl natočen neméně slavný film Lassie se vrací. Nevím jak vy, ale já mám dojem, že právě tento film posunul vztah lidí ke psům nejvýrazněji v novodobých dějinách.

Jedna paní, jmenovala se Hostáková, si k nám chodila už hned po vrhu vybírat svého Lassíčka a když byl už správně odrostlý a bez kojení, za stokorunu si jej odnesla domů. Spolu s manželem o něj pečovali až přehnaně. Jednou s ním vyjeli vlakem do Mikulova a při procházce krajinou Lassíčka pustili z vodítka a ten si vesele pobihal kolem nich. Když míjeli hospodářské stavení, které nebylo oplocené, zaregistroval slepice, které se hrabaly na hnojišti a neodolal. Marné bylo volání, aby se vrátil. Přecenil své síly a nedoskočil až na hnojiště, nýbrž doprostřed močůvky. Až to jej odradilo a spěchal zpět pod ochranu svých páníčků. Když k nim doběhl jako správný pes se otřepal a katastrofa byla dovršena. Cestu zpět vlakem rodinka přestála společně s Lasíčkem na vlakovém WC. Ještě že to bylo jen 20 km. Lassíčka nestihl žádný trest, zato pan Hosták si schytal své, že jej pustil z vodítka.I v době, kdy cesta do zemí na západ od našich hranic byla spíše snem než možnou skutečnosti, odjeli Hostákovi na zájezd do Paříže. Samozřejmě Lassíček musel ssebou. A tak nám za pár dní přišla poštou fotka, jak Lassíček s Hostákovými sedí před Eiffelovkou a tváří se jakoby nic. Až tu fotku najdu, tak vám ji předvedu.Stádečko čínských kačen chránil a "obhospodařoval" statný, skoro pětikilový kačer. I jeho zásluhou jsme měli často hnízdečko v kurníku, odkud vyštípal slepice, které na něm snášely vejce, úrodu malých káčet. Hnízdo bylo nejméně metr nad zemí, ale káčata hned jak se vylíhla, vyskákala dolů a začala se rozhlížet po dvorku. Kačer byl tulák. Bez problému vyletěl na plot a pak už bylo jenom otázkou okamžiku, kdy se odlepil a vyletěl do krajiny. Nikdy se tak nestalo, když jsem nebyl doma. Dělal mně to zřejmě naschvál. Musel jsem nastartovat motorku a jít jej hledat. Uletěl vždy jen sto, dvěstě metrů a já ho honil a honil až jsme byli unaveni oba nadoraz. Pak se nechal chytit a já ho před sebou na nádrži motorky dovezl vítězoslavně k jeho stádečku. Protože to byl tak čilý jedinec a o obnovu chovu se tak pečlivě staral, vydržel jsem s ním tu hru na schovávanou dost dlouho a pak jsem mu zastřihl pera na levém křídle a byl pokoj.S králíky nebyly problémy. Jednou jsem ovšem šlápl náramně vedle. Jeden kotec byl prázdný a já jsem objevil při mých každodenních cestách po katastru noru s malými divokými králíky. Byli už malinko odrostlí a podařilo se mně je pochyt do pytle. Dal jsem je do do onoho volného kotce a nestačil se divit. Když jsem jim chtěl dodat krmení reagovali tak, že málem běhali až po stropě, jaký měli strach. Vodu jsem jim pak musel dodávat hadičkou a krmení dírou ve stropě. V krátké době uhynuli na tularemii a s nimi i ostatní králíci v králíkarně. Dobře mně tak, přírodu nelze okrádat.Poštolku donesl jeden ze synů s tvzením, že ji vyhrál od jednoho kamaráda při hře na čáru. Byla krotká, zvyklá na lidi a místo měla vyhrazené v kleci pod střechou kurníku, aby na ni nemohla kočka. Děti ji pouštěly ven a ona se vždy vrátila. Manželka jednoho odpoledne prala při otevřeném okně v koupelně a poštolka, která byla zrovna na svobodě ji se zájmem pozorovala ze střechy. Zřejmě hlad ji napověděl, aby si šla od paní vyloudit ždibec masa a tak náletla přes okno do koupelny a přistála ve vlasech mé ženy. Co následovalo si jistě dovedete představit. Úlek byl obrovský, následky se nepochlubila. Svolala kluky a děla: "Buď já, nebo poštolka." Přání se jí za pár dní splnilo. Poštolka zvolila úplnou svobodu a od té doby jsme ji neviděli.
Tak už dost. Chtěl jsem popsat výhodnou koupi domku a skončil jsem na dvorku. A to bych mohl na toto téma vyprávět a vyprávět.

Autor: Jaroslav Kašíkjaroslav | sobota 30.5.2015 5:08 | karma článku: 12,83 | přečteno: 326x