Jak bylo v Údolí smrti.

Jak si pamatuje náš přítel Jano kritické dny bojů v oblasti Údolí smrti a dny a měsíce poté byly tak otřesné, že se nám mu málem nechtělo věřit.                                                                                                      

 Pohoda v Nižnej Písanej, Jankově chalupě. Než se pustil do vyprávění svých vzpomínek, přiložili jsme do kachlových kamen pár bukových polínek a Janko podotkl, že dodnes obyvatelé neradi zpracovávají dřevo z okolních lesů, protože se pod kůrou ještě stále nacházejí zbytky střepin z bojů, které v krajině proběhly.
 

     "Jistě jste si všimli" začal s vyprávěním Janko, "že jsme v krajině, kterou vedle Slováků obývají Rusíni. Vždyť i na vyznačení obcí u silnice je vedle slovenštiny i azbuka. Kostelu se tu říká cerkva, protože obyvatelé jsou vyznání vesměs řeckokatolického. Chápu vaše překvapení, že městečko Dukla, po kterém je nazván Dukelský průsmyk, leží kolem třiceti kilometrů za slovenskou hranicí v Polsku na silnici ze Svidníku do Krosna. Osud tomu chtěl, že naše vesnice ležela v místě nejtěžších bojů a byla zcela zničena.

     Dnes už jsou tanky na stráních Üdolí smrti obklopeny loukami, na kterých se pasou krávy. Ilustrují tak tankovou bitvu, která byla největší v Karpatsko-dukelské operaci. Boje v naší vesnici jsem neprožil, protože před bitvou jsme byli násilně evakuováni a hledali přístřeší dále od fronty, které bylo obvykle ve stodolách na slámě, někdy i v sálech nebo třídách škol. V jedné takové před námi bydleli Němci a zanechali po sobě vši, které nás ihned zamořily a my museli za pár dní veškeré ošacení spálit a před tím si vyžebrat od lidí z vesnic nějaké jiné, odložené. A nebylo co jíst. I jídlo jsme si museli vyžebrat a co všechno jsme jedli o tom ani vyprávět nebudu.

     Ke konci zimy, kdy už boje v našem kraji utichly jsme se vrátili. Mysleli jsme, že domů. Z chalupy zbyla jen hromada suti, cesta do vesnice a široké okolí byly zaminovány, nevybuchlá munice se povalovala na každém kroku. Sníh už roztával a bylo jej v této zimě mnoho. Co bylo nejhorší, vykukovaly z něj mrtvoly lidí a koní, které po bitvě zapadly sněhem a zmrzly. Jen malá část zahynulých byla zahrabána alespoň trochu pod hlínu a hrozila epidemie tyfu. Studny byly zasypány a voda na vaření se brala z potoka, který údolím tekl a kolem nějž se rovněž povalovaly mrtvoly padlých. Proto bylo rozhodnuto, že občané jsou povinni pomoci při pohřbívání obětí. Chlapi sbíjeli truhly z nehoblovaných prken, někteří, ale i ženy a děti tahali mrtvoly na přístupná místa. Ani mně se tato namáhavá práce nevyhnula. Za odklizení jedné mrtvoly propláceli 500 Kčs. Hrozný pohled byl na dvůr lazaretu, kde amputovali raněným končetiny. Skládali je do hraně, která připomínala uskladněné dřevo.

     Do školy nebylo chodit kam. Všechny i v okolí byly zničeny a tento stav trval celé tři roky. Proto byla celostátně publikována výzva, aby čeští občané přijali dětí z oblasti Nižnej a Vyšnej Písanej, Dobroslavy, Kapišovej a dalších, starali se o ně a umožnili jim školní docházku. Akce ve spolupráci s Červeným křížem byla úspěšná a tak vlak přepravil všechny děti z válkou devastovaného území do Olomouce, odkud si je podle seznamu vybraly české rodiny. Mezi dětmi jsem byl i já a dostal jsem se do rodiny v Čechách, chodil tam do školy a naučil se češtinu, kterou používám dodnes. Právě s jazykem byly největší problémy. Děti vesměs mluvily rusínsky a slovensky znaly jen málokteré.

     A tak bych mohl vyprávět ještě dlouho. Musíme však trochu odpočívat, protože zítra nás čeká návštěva u svidnického primátora a návštěva všech nejvýznamnějších památek na Karpatsko-dukelskou operaci. A tak připijme na zítřejší den, který jsem pro vás připravil."

     Po tomto vyprávění, a bylo jej mnohem více a detailnější, se jen těžko usínalo. O to víc jsme se těšili na návštěvu bojiště.