ΦKdyž vklounete do nového roku 2015, máte možnost s naší Expedicí oksroN cestovat po Norsku, kde jezdíme pravidelně každý rok již od roku 2001 a procestovali jsme je křížem krážem. Za čtrnáct let je zkušeností a poznatků celá kupa a samozřejmě s nimi nešetříme a rozdáváme je leckomu, kdo projeví zájem. A tak si připravte dobré boty na výstupy do hor, zásobu kinedrilu na cesty po mořích a jezerech, hrníčky na gulášovku, rendlík na smažení ryb a úpravu krevet a slávek, fotoaparáty a kamery na zaznamenání alespoň všech těch norských nej o kterých vydáme svědectví.
Tak to jsme my. Píše se rok 2005 a sedíme si v dobré náladě mezi Trondheimem a Narvikem na čáře polárního kruhu už potřetí. Anabáze Expedice oksroN ovšem začala už v roce 2001 a byla spojena s přátelstvím šéfa Expedice Jirky a českého lékaře Zdeňka, který pracoval už řadu let v Norsku a těšil se, že jej Jirka někdy navštíví. Stalo se tak právě v tomto roce a skupina Jirka, vnuk Jirka, kamarád Milan a já /otec šéfa/ jsme se 28.6. kolem deváté večerní hodiny dohadovali s celní a pasovou kontrolou na letišti v Oslo, jestli náhodou některý z nás nepřiletěl zvýšit si životní úroveň prací v Norsku načerno. Propustili nás až na zásah Zdeňka, který nás čekal na parkovišti letiště a z našeho telefonátu se dozvěděl v jaké jsme rejži.
A co bylo dál? Můžeme si o tom říci někdy v některém z dalších mých povídání, dnešním úkolem je, co to ta Expedice oksroN, o které bude v celém seriálu řeč, vlastně je. Máte pravdu. Vědeckosti v ní není ani za mák a měla a má za cíl zkoumat krásy Norska, kterých je bezpočet a při tom ochutnat třeba kozí sýr, koupený na zápraží před domkem místního vesničana.
Členové Expedice nejsou jen tak nějaké parta. Má zdravé jádro, ze kterého vylousknete podnikatele, důchodce, lékaře, elektrikáře a výrobce spojovacích kolíků na nábytek. Každý pes, jiná ves. K nim se každoročně přifaří další nadšenci a tak není od věci, že se mezi námi objeví bývalý děkan zemědělské fakulty, vychovatel na školním internátu, konstrukter mostů nebo český emigrant z Holandska. A žijeme a užíváme si oněch dvacet dní, které obvykle toulání se po Norsku věnujeme pod stříškou rčení "vše rovno". Každý ovšem musí mít doma po ruce prasátko, do kterého po celý rok vkládá každý přebytečný peníz a může se tím pádem těšit, že když dojde na placení Expedičních nákladů, nebude muset vyloupit banku. Ostatně by to nestálo za to. Oněch dvacet až pětadvacet tisíc, které platba představuje, v prasátku obvykle odpočívá.
Tak to je už po starosti. Každý dostane Expediční dres, vyvedený každý rok v jiné barvě, zavazadlové prostory auta nebo aut jsou rozděleny na sektory a nich plno plnohodnotných potravin od pytlíkové gulášovky, přes suché salámy, cihlové sýry, paštiky, konzervy až po speciality, které šetříme na společné česko.norské večery, o kterých také bude jednou řeč. Nechybí štěně plzně ani koncentrovaný lék proti případným onemocněním v pet flaškách, pravé valašská slivovice.
Pryč jsou ty časy, kdy jsem dával dohromady itinerář s uvedením všech silnic a míst, přes které pojedeme abychom "nekufrovali" /bloudění/. Dnes se smrskl na desetinu a na palubní desce si hoví GPS a co chvíli říká kudy kam. A také nám řekne, jak do Norska.
Pokud to má být suchou nohou, pak je jediná možnost přes most Φresundbron, který spojuje Kodaň se švédským Malmö. Letos za 14 €. Most dlouhý přes 9 km vede z části nad mořem a u dánských břehů pod mořem. Přejíždět po mostě, který je údajně nejdelší, který spojuje dvě země, je zážitek a my si jej zapsali do deníčku jako raritu.
Na lodi je to pohodlnější a výběr je pestrý. Německý Kiel, dánský Hirtshals nebo Frederikshavvn a do Švédska z Roztocku nebo Travemünde. Zkusili jsme už všechny. Naposledy na trase Oslo - Kiel. Přiznám, poprve jsem plul na tak velké a kuxusní lodi a náklady na cestu nijak nepřevyšovaly průměr, na který jsme zvyklí.
Vynechat upozornění na kemp za polárním kruhem se jménem Kjellingstraumen fjord camp by bylo neodpustitelné. Jezdíme do něj pravidelně každý rok a letos to bude po čtrnácté, a jeho majitelem panem Olsenem jsme kanarádi až na půdu. Je obdivovatelem naší republiky, kam jsme jej pozvali a za čtrnáct dní pobytu ji alespoň trochu poznal a jako bombonek jsme přidali Vysoké Tatry.
No a to na vstup do seriálu stačí. Z archivu více než 10000 fotek z Norska začnu lovit ty, které budou vhodné pro první pokračování. A tak brzy zase tady na mém blogu.
