Naše cesta po Norsku, v pořadí už patnáctá pokračuje po západním pobřeží Norska. Možná jste četli už zveřejněné reportážea možná dostanete chuť i na další.
Kdo se chce projet vyhlášenou Atlantickou cestou a jede ze směru jako my, měly by mu v žaludku hřát smažená vejce s topinkou a čajem. Zanedbatelné rozhodně není ani počasí. Nám krásně svítilo po vydatném spánku na cestu slunce. Však je také půl jedenácté. Před námi 25 km Bud a za ním první upozornění, že vjedeme na Atlantickou cestu.
Před málokterým domem chybí stožár a na některém se třepotá norská vlajka, znamení, že majitel domu nebo některý člen rodiny má narozeniny. V Budu už vidíme Atlantik a v něm kolorit desítek malých ostrůvků. Projíždíme malými vesnicemi a v každé je omezena rychlost nejen značkou, ale i několika retardéry napříč silnice. Po úzké silnici kolem moře dojíždíme do Ferstadu. Atlantická cesta začíná až v Karvagu a končí ve Vevangu.
Je to vlastně spojnice mnoha drobných ostrůvků o kterých už byla řeč a poskytuje projíždějícím krásné výhledy vpravo, vlevo. Kdo má dobrou představivost, dohlédne až do New Yorku. Několik parkovišť posetých auty, turisté na každém pahorku cvakají spouštěmi fotoaparátů nebo mobilních telefonů, maličkém přístavišti čeká loďka na zájemce o projížďku mezi ostrůvky. Na chvilinku zastavujeme a hladíme tu krásu očima. Po kolikáté už? Potřetí.
Tak jako v době výstavby /1983 - 1989/, kdy stavbu zasáhlo nejméně deset prudkých, ničivých bouří, napadají ji takové bouře i dnes a úspěšně jim odolává.
Nálada party je na bodu varu, podporovaná Mládkovými scénkami z cédéčka a tak nám ani nevyrazí dech skutečnost, že před Kristiansundem je místo původní feriny tunel, dlouhý 5,7 km, vede pod mořem a zaplatili jsme za jeho použití 204 NOK. Benzinka se „pochlapila, když nás nechala natankovat za 12,70 NOK.
Kristiansundem pouze projíždíme a za ním sledujeme lidovou tvořivost při konstrukci a umístění schránek na poštovní zásilky. Jsou umístěny téměř vždy pouze u hlavní cesty, kde do nich poštu doručovatel uloží a příjemce musí těch pár kroků nebo stovek kroků pro poštu dojít. Navigace, zabudovaná přímo do palubní desky nás spolehlivě vede na třicet devítku až k trajektu z Kanestraumu do Halsy. Další vydání – 226 NOK. Pár desítek kilometrů a Kragvag fjord přeplouváme ze Selvy do Brekstadu . No a to se nám ještě nestalo. Auta se z řady před trajektem posouvala a auto před námi vjelo na palubu jako poslední. Ztuhli jsme. Budeme čekat na další? Palubní personál „zatřepal“ nákladem a konečně jsme se na palubou vlezli i my. Dvacet centimetrů za autem před námi, dvanáct za uzávěrem lodi na zádi. A tak se nám těch zaplacených 360 NOK zdálo přiměřených. Ten, do chce cestovat po západním pobřeží Norska, musí se smířit s tím, že může projíždět až desítkami trajektů a ty něco stojí. Na tato místa se však turisté s cestovními kancelářemi nikdy nedostanou.
Zlákalo nás městečko Arnes a tam u Afjordu kemp s chatkami, které svou velikostí připomínaly Perníkovou chaloupku, v ní možnost otočit se tak akorát na kramfleku, kuchyňská linka tak plošný metr, ovšem společné sociální zařízení se vším všudy a navíc kuchyně pro náročnější. To vše za 350 NOK. Bereme, spali jsme už i pod širákem. Saky paky ani nevytahujeme, do chaty by se s námi nevešly a s večeří jsme střízliví, i po večeři. Ráno posloucháme od zřízence návrh, abychom zůstali, což do našeho plánu nezapadá a později se objevil i majitel s hrstí prospektů a ani to nepomohlo. Jirka ještě odskočil na společné sociální zařízení a zvědavost mu nedovolili nenahlédnou do velkých mrazáků, umístěných ve zvláštní místnosti pro rybáře. Ryby s cedulkami jmen lovce, který se o chycení zasloužil vyplňují skoro veškerý prostor. Ještě že nejsme rybáři, jinak by nás odsud neodtáhl ani pár volů.
