Ta naše povaha česká

“Co Čech to muzikant” už dávno neplatí. Projíždějíce městskou hromadnou dopravou a poslouchajíce hlášení „Upozorňujeme cestující na zvýšený výskyt kapesních krádeží“ mám spíše pocit, že se naše společnost vyvinula : dnes už nejsme muzikanti, ale zloději.

Mojí teorii podpírá i poslední světový průzkum, který se zajímal o krádeže v obchodech. Nejen z evropského, ale i světového hlediska jsme dopadli opravdu bídně. V našich obchodech zmizí ročně zboží ve výši čtyř desetin procenta z obratu. Co je ještě horší : většinu krádeží nemají na svědomí kupující, ale přímo zaměstnanci obchodu. Když jsou nějaké kalhoty neodolatelné, ale jsou pro nás cenově nedostupné, tak si je prostě vezmeme, vždyť to není tak složité. V obchodě je navíc prodavaček tolik, že se kalhoty raději zahrnout do ztrát, než aby se složitě pátralo (zvláště u velkých obchodních řetězců), kdo za tím má prsty.

Myšlenka pražského dopravního podniku s hláškou upozorňující na krádeže mi přišla docela dobrá, doslova „jde s dobou", jenže se tak trochu míjí účinkem. Místní stejně vědí, kde je líheň kapsářů, a z šesti milionů turistů, kteří ročně navštíví Prahu, jsou čtyři miliony ze zahraničí. Pouštět tedy výše zmíněnou hlášku moc velký význam nemá, pokud se bude pouštět jen v českém jazyce. Jsem jen jeden z mála, který se při této výzvě podíval pořádně okolo sebe, kdo vedle mě stojí. Někdy jsem se opravdu nestačil divit.

Reklamní akce a akce nabízející produkty zdarma, to jsou ta správná lákadla pro Čechy. Měl jsem tu možnost vidět přímý přenos předávání legendárních Oscarů přímo v kinosále (doma kabelovou televizi nemáme) a zároveň pozorovat nemalý počet diváků, kteří se sem, po doporučení z minulého ročníku, přišli dosyta nacpat popcornem a napít coly, a kteří před samotným zahájením přenosu Oscarů, toho hlavního důvodu, proč se tato akce konala, opustili kino, spokojeni, že se tak dobře, a hlavně zadarmo, najedli.

Jsme zvláštní národ. Zákony v našem státě musejí být uváděny v praxi proto, abychom poslechli, zatímco v jiných zemích jsou některé naše zákony pouze nepsanými pravidly, kterými se občané řídí. Nehledají kličky v zákonech, na rozdíl od nás. To jen my se snažíme najít nějakou výjimku, která by se dala zneužít (podle nás tedy využít). Jak ušetřit za zdravotní ošetření už se také ví. Lékař může do knihy pacientů zanést „klienta" (to je jediná změna po zákoně který nařizuje vybírání poplatků u lékaře, kromě vybírání peněz, pacient se nazývá klientem) o několik hodin později a tím klient zaplatí místo devadesáti korun za ambulanci jenom třicet korun, jako se platí při normální návštěva lékaře. Pokud přijde k doktorovi pětičlenná roddina, jedná se o nemalou úsporu.

Co nedokáží obejít Češi, to už neobejde nikdo. Máme dvě prvenství, z nichž ani jedno není zrovna skvělé : v obchodech „nakupujeme zadarmo" (krademe je ošklivé slovo, náš jazyk nám nabízí spoustu hezkých synonym, které částečně zakrývají pravdu) a obejdeme co se dá. Vlastní smrt, naštěstí, obejít nedokážeme.