Ranní cesta metrem

Svoboda slova existuje v každém demokratickém státě. Jestli ji využijeme a půjdeme demonstrovat, je už jen a jen na nás. Čas od času se ale najde někdo, komu slova nestačí. Rozhodne se své pocity vyjádřit činem.

Občas se stane, že se provoz v naší metropoli takřka zastaví. Nebývá to často, ale sem tam se stane, že cestujícím čekajícím na nástupišti je oznámeno, ať si hledají cestu jinou. Nejčastějším důvodem zastavení dopravy je pád člověka do kolejiště.
Případu, který se stal dnes, se můj článek netýká. Občas se, bohužel, stane, že z důvodu přeplněného nástupiště někdo do kolejiště spadne. Vzhledem k tomu, že je takových případů poskrovnu, s tím dopravní podnik nic nedělá a kapacitu metra nezvyšuje.
Já mám na mysli ty jedince, kteří po dlouhé úvaze rozhodnout skončit se svým životem. Možností ještě pořád mají mnoho, ale oni si zvolí tu, která je, ještě krátce po smrti, alespoň trochu zviditelní. Rozhodnou se upozornit na svoji tíživou situaci co nejvíce lidí. A k tomu se jeví jako naprosto ideální kolejová doprava.
Náš sebevrah, který, místo aby vyhledal pomoc, se rozhodne pro poslední čin ve svém životě. Metro v metropoli je tou nejlepší možnou volbou hned po hlavních tepnách českých drah (kde ale není moc rozumné čekat na smrt, protože vlaky mají taková zpoždění, že je pravděpodobnější, že by ho, ležícího na kolejích, dříve ozobali holubi, než přejel vlak.) Svého osudového rána se vydá do podzemí (určitě si koupí lístek, aby nemohl dostat od revizorů pokutu) splnit svou životní metu. Nejsem si zcela jist, jestli tito lidé jednají promyšleně, nebo spontánně. Ale vzhledem k tomu, že když skočí pod vlak na Náměstí Míru, tak tím zastaví celou trasu, asi nejednají zkratovitě. Své "místo činu" i čas si pečlivě vybírají - ideální je ranní špička, kdy metrem cestuje přes sto tisíc lidí.
Bylo by velmi zajímavé vytvořit statistiku těchto jedinců, kteří svůj život zdárně (ne vždy se to povede tak, jak sebevrah zamýšlel) ukončí z hlediska jejich rodinného zázemí - zda žili sami, vyrůstali v úplné rodině, apod. Mám totiž dojem, že člověk, který se rozhodne svůj život takto ukončit, bývá velice často sám, odříznut od zbytku světa s minimem mezilidských kontaktů. Člověk, který má navázán citový vztah, se ho bude hůře vzdávat a bude mít více síly svou životní krizi překonat.
I v minulosti byly provedeny průzkumy, ze kterých vyplynulo, že člověk žijící sám zvládá výrazně hůře (jedna studie hovořila o trojnásobku) stresové situace, než člověk žijící ve stabilním zázemí. Takže držme se Fulghumova posledního hesla z jeho první knihy "Vše, co potřebuji opravdu znát, jsem se naučil v mateřské školce" - chyťte někoho za ruku, dávejte pozor na auta...
A vyražte s někým ruku v ruce životem kupředu, a ať vás ani nenapadne myslet na to, jak si svůj život tady na zemi zkrátit. Navíc tím znepříjemníte život desetitisícům dalších lidí.