Poslední zimní deprese

Čekal, kdo přijde. Naposledy ho navštívila jeho přítelkyně. Loučila se s ním se slzami v očích. Vyčítala mu, že je zase příliš upřímný. To pro něj nepředstavovalo žádný problém.

Doufal, že někdo přijde. Ačkoli nikoho nečekal, koukal průzorem ve dveřích na chodbu doufajíce, že spatří známou tvář, třeba maminku. Ta ho měla vždycky ráda. Když byl malý, vždycky ho před ostatními bránila, leč na druhou stranu ho nikdy příliš nerozmazlovala. Vždy pro něj našla vlídné slovo plné něhy a lásky. Pamatoval se, jak mu jednou ukázala to, co jí zbylo po jejích rodičích. Moc toho nebylo, ale zcela ho uchvacovaly odlesky nádherného prstenu, který si maminka nikdy na sebe nevzala, který vždy zůstal ukrytý. Dneska ale maminka nedorazila. A už asi nedorazí, je pozdě. Už se stmívá. A on? On za ní dojít nemůže.

Tatínek taky nedorazí. Nemůže, leží o kus dál pod zemí a odpočívá. Kdyby tak věděl, jak jeho syn pokračuje v jeho šlépějích!

Myslel na vůni trávy. Připomínal si její barvu. Výhled z okna mu skýtal jen pohled na betonovou plochu, nyní pokrytou sněhem. Byla zima a on zatoužil jít do lesa. Procházet se okolo něj, hezky zrána, aby mu ranní rosa skrápěla chodidla, potom se bezděčně zatoulat v lese, projít borůvčím a lehnout si na mýtině. Ležet svobodný a nijak neomezovaný, spokojený se svým vlastním bytím. Přičichnout k nedaleké kopretině, pozorovat jelena.

Venku už byla skoro tma. Byla mu zima, chtěl se zahřát. Ale žádnou deku s sebou neměl. Stulil se do klubíčka a dál snil o tom, co by chtěl prožít : výlet k moři, putování džunglí, dobytí Severního pólu. Ne, to ne! Sníh bylo to poslední, na co chtěl dnes myslet. Je mu zima a on bude myslet na sníh!

Prahl po opravdovém citu. Měl ten pocit, že jeho současná přítelkyně se s ním schází spíše ze soucitu. On chtěl něco víc, něco, co ještě neprožil. Snil o domku na samotě v lesích, kde by se usadili a spokojeně žili. Ta představa mu způsobovala bolest. Nevěděl o žádné, kromě jeho přítelkyně, která by s ním chtěla strávit byť jen minutu, natož pak celý život. Nedokázal si vše představit do detailu. Jeho představy byly omezené. Cítil pouta na rukou i na nohou. Nemohl se moc hýbat. Svazovaly ho a on nemohl unikat do říše fantazie.

Jeho stín se výrazně prodloužil on se začal bát, co když někdo přijde a bude mu chtít ublížit. Cítil se bezmocný jako křeček čekající v teráriu na nenasytného hada. Zdálo se mu, že se dveře pootevřely. Podíval se pozorněji a oči mu spočinuly na masivním zámku, bezpečně zavřeném na dva západy. Ne, sem se nikdo nedostane, leda by měl klíč. A ty klíče jsou všehovšudy dva.

Mrzelo ho, že nikdy nepodlehl náboženství. Teď by tu mohl klečet na podlaze a modlit se k bohu. Mohl se mu vyzpovídat a mohlo se mu ulevit. Jenže on ani nevěděl, k jakému bohu by se měl modlit a tak si pro jen pro sebe mumlal stále stejné a monotónní „prosím, prosím…“ Chtěl se modlit, aby mu bylo lépe, chtěl si ulevit, ale nešlo to. Ačkoli silný muž, po chvíli se rozplakal. Žádné rozhřešení, žádné otčenáše. Musel myslet jen sám na sebe a na svojí minulost.

Zpytoval své svědomí – od toho přeci cela smrti je – jenže už bylo pozdě. Už ho nikdo nenavštíví. Je pozdě. Je pozdě litovat svých hříchů, je pozdě doufat, že ho někdo navštíví, nestihne to již nikdo. A zítra? Bude pokračovat v šlépějích svého otce, který na něj již čeká.