Pochválit? Ne, musí si zvykat na život

Doby, kdy jsem chodil do prvních tříd základní školy jsou nenávratně pryč. Pěknou žákovskou knížku, v níž jsem si mohl vybarvovat obrázky, pokud jsem něco dokázal, jsem musel před několika lety vyměnit za zelený, ošklivý, malý a neosobní index. Motivace k výbornému výkonu a chování zmizela : už si nemůžu vybarvovat v žákovské knížce obrázky a ani mi je nemůže hodná paní učitelka škrtnout, když zlobím nebo něco provedu.

Na první dvě třídy základní školy, nebo i na víc, vzpomíná snad každý, s odstupem času, rád. Na základní školu jsem nastoupil až několik let po revoluci, a tak jsem si mohl užívat pěkného prostředí třídy : spoustu obrázků, našich vlastních výtvorů, hodnocení všech možných disciplín, a také koberec v zadní části třídy, kam jsme si o přestávce mohli sednout či lehnout – dokonce jsme si tam nosili i polštářky.

Pochvala, kterou jsme slyšeli v první a druhé třídě za správně spoočítaný příklad, za vypracovaný domácí úkol nebo za pěkně přečtenou ukázku z čítanky na vyšším stupni zmizela. Vlídná promluva „Výborně, Martine, máš u mě pěknou jedničku“, je na naší střední škole nemyslitelná. Potom, co spočítám příklad z matematiky, slyším jen: „Ano, to sedí. Má to někdo jinak? Ne? Tak se posaď a k tabuli půjde Honza.“

Pochvaly se dnes dočkáme jen těžko. Na našich středních školách se na chvále šetří. Studenti ale třeba netouží zrovna po pochvale třídního učitele, protože je to jenom cár papíru, který si sice může někam vystavit, ale nemá pro ně prakticky žádnou hodnotu. Ono již zmíněné vybarvování obrázků mělo své kouzlo : vybarvovat obrázky na kraji stránky pro nás bylo opravdu odměnou. Dokonce jsme si na konci měsíce porovnávali, kolik má kdo vybarvených obrázků. Co se dá dělat s pochvalou učitele?

Dnešní žáci a studenti touží po uznání v kolektivu, ve kterém se pohybují. Pochvalou by toho učitel zmohl hodně, jenže buď chválit nechce, protože je to podle něj projev slabošství, nebo proto, protože to neumí. Jeho buňky na projev uznání v kolektivu, kdy hraje každý sám za sebe (to platí pro skoro všechny profese), zakrněly. V pracovním procesu se dnes skoro vůbec nechválí, pokud ano, tak spíše jen jako kolektiv, ale ne jednotlivě. Protože skoro nikdo nechválí, lidé zapomínají, jakým skvostným pocitem pochvala je a jak nám ohromně zvedá sebevědomí.

Obrácenou stranou pochvaly je trest. Jenže pokud je pochvala při výchově dítěte zanedbána (dítě se nevyvíjí jen na prvním stupni základní školy!), ani trest nepřináší kýžený účinek. Důtka třídního učitele je opět jenom cárem papíru, který nemá pro dítě hmatatelnou hodnotu. A tak se učíme přijímat tresty, aniž bychom poznali, jak chutná pochvala. Motivace je pro nás cizí pojem. Protože skoro neznáme pochvalu, nemáme důvod se snažit.

Pochvala je důležitá pro každého člověka a její vliv na správný psychický vývoj dítěte je ohromný. Chválen chce být každý, ale v dnešní společnosti se příliš nechválí. Přítomny jsou spíše jen restrikce a sankce za nesplnění závazků. Pokud ale závazky dodržíme, pochváleni nejsme : dodržení závazků se bere jako samozřejmost.

A tak školní výchova, jež téměř zcela postrádá prvek pochvaly a dává jen tresty, je tou nejlepší školou pro naší budoucnost : máme si zvykat na reálný okolní svět. Můžeme si být jisti, že ani tam chváleni nebudeme.