O lidské (ne)důvěřivosti, penězích a žebráctví

Stál jsem na tramvajové zastávce na Libeňském mostě, bylo krátce před osmou hodinou večer. Pouliční lampy svítily, bylo už hodně šero a v mikině mi bylo teplo jen do té chvíle, kdy zafoukal vítr. Od Palmovky se k zastávce postava a bylo mi celkem jasné, že jejím cílem není zastávka, ale já.

Jen málokdo z nás má rád setkání s žebrákem. Jsou povětšinou otrhaní, zarostlí a často i zapáchají. A ještě navíc požadují peníze, protože je postihla nějaká hrozná životní katastrofa. A člověk se cítí dost často nepříjemně, protože žebrákovi peníze dát nechce a neví, jak mu to říci, aby ho pochopil a nechal být. Na druhou stranu se nelze lidem příliš divit - většina žebráků svým vzhledem příliš nevábí, z některých jde strach, že kdyby se k nim člověk přiblížil, mohli by ho trošku „zmáčknout."

Ale tohle zjevení bylo něco úplně jiného. Nevypadal jako žebrák, dokonce se tak ani nechoval a ani tak nemluvil. Z prvních pár vět by každý člověk pochopil, že se ocitl v dost nepříjemné situaci : nelegálně pracoval v Německu, odtamtud ho vyhostili a do Prahy se dostal stopem. Bez peněz a dezorientovaný. Půl dne stopoval na Jižní spojce, ale nikdo mu nezastavil. Kdo by taky zastavoval lidem vypadajícím na důchod, když mohou zastavit mladým atraktivním dívkám? Životní úděl nás mužů nám skoro neumožňuje stopování. Můj nový přítel, Karel, jak se mi představil, se stavil na Libeňském nádraží, kde mu překvapivě řekli, že mu na vlak nepůjčí, a že by ho cesta vyšla dost draze. A on byl Moravák, měl před sebou dost dlouhou cestu.

Jeho vyprávění nebylo veselé a potvrzovalo mé přesvědčení, že my muži to se stopováním daleko nedotáhneme. Bylo mi ho líto. Jeho rodina o něm nevěděla, protože neměl ani peníze na telefon. Dal jsem mu čtyřicet korun s tím, ať si své švýcarské hodinky,které mi za pomoc nabízel, nechá.

Dal jsem mu čtyřicet korun a přitom jsem mu původně chtěl jen poradit, jak se dostane na Nádraží Holešovice. Jenže mi ho bylo líto, dokázal jsem se do jeho situace vžít a pochopil jsem, že pomoc potřebuje. Ano, asi je mi souzeno lidem důvěřovat. On mi nebyl nesympatický, navíc na člověka v důchodu vypadal docela vitálně. Já mu jeho příběh zbaštil a povídal s ním dál. Nadávali jsme na dráhy, na jejich neuvěřitelné ceny a došlo i na porovnání s autobusy. Ano, autobus Student Agency stojí do Brna, kde má známé, asi 150 korun. Ty jsem mu dát nechtěl. Přece jenom jsem mu pomohl ne úplně málo, vzhledem k tomu, kolik peněz mám já osobně k dispozici. Dal jsem je úplně neznámému člověku! A veškeré peníze, které jsem mu daroval jsem v duchu rovnou odepisoval jako ztrátovou položku. Ano, všechno je dnes drahé a on byl tak daleko od domova.

Asi se ve mě probudil dobrý anděl, protože jsem mu nakonec peníze na autobus dal. Asi jsem cvok, blázen a příliš důvěřivý a naivní. Jenže o tom, že mě nepodvádí, nelže mi a mluví pravdu, mě přesvědčovalo jeho chování, mluva, také částečná nereálnost příběhu a jeho častá věta „Já nejsem žebrák, já se chci jen dostat domů!" kterou říkal naprosto přesvědčivě a věrohodně. Jeho hodinky jsem odmítl. Adresu, kterou po mě pořád chtěl jsem mu nakonec napsal - on celý šťastný mi slíbil, že mi za pomoc pošle domácí slivovici.

Měl jsem mu věřit? Byl jsem hodně naivní? Jsem ještě pořád jako dítě? Nevím, ať už ano nebo ne, pokud jsem naletěl a byl to žebrák, má možnost se docela slušně najíst a udělat si radost - ale podle vzhledu na to moc nevypadal. Pokud to byl opravdu Moravák a dostal se díky mě do Brna, bude moci ještě dlouho vzpomínat na svého pražského strážného anděla, který mu výrazně napomohl na cestě domů.

Třeba mi na podzim přijde slivovice. Pokud ne, bude mě hřát jen pocit, že jsem udělal opravdu dobrý skutek, který mě ani teď, s odstupem času, moc nemrzí.