Deník maturanta : díl třetí - čas dospět

Poslední dny mládí, které nám ještě zbývají, mizí v kalendáři jeden za druhým. Na začátku roku jsme si říkali „o Vánocích,“ o Vánocích jsme si říkali „v pololetí, to bude hodně času,“ ale ani o Velikonocích nenastal ten správný čas. Čas učit se. Připravovat se na zkoušku dospělosti. Čas dospět.

Ale chce se nám vůbec dospět? Proč? Co tím získáme? Poměrně benevolentní středoškolské osnovy nám umožňují přijatelně obtížné studium, které nám nebrání věnovat se studentskému životu naplno. Školu někteří berou jenom jako „poloviční úvazek“ k odpoledním aktivitám. Co nás čeká dál? Jedno víme jistě : ať je to cokoli, musíme projít zkouškou dospělosti. V půlce prosince jsme si výběrem předmětů zpečetili osud : nyní jej nemůžeme změnit a nejeden student, jako třeba já, toho zpětně lituje. Nedořečené otázky „Co kdyby…???“ jsou na denním pořádku. Kdybych si nevzal fyziku, nemusel bych teď sedět nad inerciálními a neinerciálními soustavami. A kdybych nechtěl maturovat z matematiky, nezajímaly by mě integrály a derivace.

Ode dneška přesně za měsíc bude po všem. Většina z nás bude oplývat spokojeností nad svými výsledky. A nesměle koukat do budoucnosti. Co bude dál? Čekají nás přijímací zkoušky na vysoké školy. Někoho dvoje, troje, i více, někoho dokonce ani jedny. Na tom ale nezáleží. Budeme dospělí. Ale máme se opravdu na co těšit? Výhled do budoucnosti nás optimismem zrovna dvakrát nenaplňuje.V nejbližších dnech usednou ke studiu více než tři čtvrtiny z nás, aby do hlavy nacpali všechny detaily Čapkova života, nebo třeba díla Williama Styrona. Loňský maturant, současný student VŠCHT naše obavy maturity z češtiny ještě umocnil. Řekl, že na vysoké škole už zažil ledacos, ale poslední zkouška z mateřského jazyka pro něj byla tou nejtěžší zkouškou vůbec.

Hypnotizujeme papír a doufáme, že nám prozradí výsledek. Pokud ano, dostaneme 22. května papír. Papír, který několikrát okopírujeme a pošleme na vysněné školy. Papír, který nám už NIKDY k ničemu nebude. Jedině k tomu, abychom se jím mohli chlubit vlastním potomkům. Kvůli němu probdíme ještě několik nocí a vypijeme litry kávy. A nakonec se možná i dozvíme, jakou školu jsme to vlastně studovali. V posledním Reflexu jsem se dočetl, že naše gymnázium absolvoval například Bohumil Kulínský.