2191 dní poté

Je to již opravdu dlouhých šest, kdy jsme se s hrůzou v očích dívali na záběry hroutících se newyorských dvojčat. Litovali jsme nebohé civilisty a nechápali, jak se něco takového vůbec mohlo stát. Šest let poté už ale všechno vypadá poněkud jinak.

Dnes už máme alespoň trochu představu o tom, kdo byl schopen spáchat takový trestuhodný čin. Ponechme stranou, jestli byli správně a ti správní útočníci potrestáni. Jde mi spíše o jedno : je normální, aby památník vypadal tak, jak to hodlají američané provést? Místo toho, aby na místo umístili památník, pamětní desku, nebo něco podobného, postaví na místě nový mrakodrap. Místo klidu, který na pietních místech bývá, bude stát na místě tragédie další mrakodrap, jako by se nic nestalo. A hluk bude všem naprosto znemožňovat jakoukoli vzpomínku na ono osudové ráno.
Je až s podivem, jak američané nakládají s místy, které se pojí s jejich historií. I přesto, že to je mezník, který by bylo lepší neabsolvovat, je 11. září mezníkem USA, datem začínající nové epochy. A je třeba na takové události neopomenout, protože z historie se lze velmi dobře poučit, protože vzorce lidského chování se až tak rychle nemění.
Není tedy divu, že USA nemají příliš vyvinutou kulturu, když všechny svoje porážky "smetou pod stůl," a chtějí se chlubit jenom úspěchy. Jenže to nelze, každá mince má svůj rub. Toto chování mi trochu připomíná jednu obrovskou výstavu obrazů ne francouzkém zámku. Výstava se jmenovala "Dějiny Francie" a byly tam vystaveny obrazy ze všech důležitých francouzských bitev. Jenže jenom těch vítězných...
Po každé porážce je třeba udělat rekapitulaci, a pravdou zůstává, že na všem špatném je vždy alespoň kousek dobrý. V tomto případě toho moc dobrého není - nemáme si zahrávat s islámem - ale nepřijde mi na místě, aby newyorčané postavili na tom samém místě podobnou budovu, a tím zakrývali svoji jednotlivou prohru.