Co mě v poslední době hodně vyděsilo

V jedné chvíli se médii prohnaly dvě zprávy. Jedna o dopisu arcibiskupa Graubnera, kde ne příliš šťastnými slovy popsal problém dnešních škol (spíš celé společnosti). Druhá byla o zákazu mobilních telefonů ve školách ve Vsetíně.

Mě vyděsilo, jak moc příspěvků se sešlo k tomu zákazu mobilů. Jak moc se stále ještě dnes rozebírá ten zákaz. A jak málo si i lidé ze školské praxe všimli problému, které se snažil popsat pan arcibiskup. Především ten, jak někteří žáci narušují výuku takovým způsobem, že to je zcela za hranicí a školám není moc pomoci.

Pro mě osobně je zákaz mobilů zcela okrajovou záležitostí. Nejsem velkým fanouškem podobných zákazů. Ony se ty zákazy tak nějak ukázaly jako snadno obejitelné. A tím pádem nic neřešící nebo dokonce vyvolaly problémy ještě větší. U těch mobilů je to o „práci“ rodiny, která má ten hlavní úkol vychovat dítě tak, aby závislost na jakékoli technologii nepřešla v chronickou a nebezpečnou. Škola sice může edukovat o škodlivosti čehokoli, což činí velmi horlivě, ovšem návyky až zlozvyky dětí těžko sama od sebe odstraní. Článků a protestů proti zákazu mobilů se urodilo hodně a diskuse se vedou bouřlivé.

Ten druhý počin zůstal skoro ladem. Žádné bouřlivé diskuse kolem problémových žáků se nevedou. Všichni jsou prostě v klídku. Asi do té doby, než zase někdo někoho těžce zraní nebo zabije. Možná přeháním, ale takto to na mě působí. Teď právě nikdo nikoho nenapadl, tak je ticho. Jenže ta bomba tiká. A podobně jako u střelby na filozofické fakultě, je vše jen otázkou času. Na otázku kdy? Neumí nikdo odpovědět. Po střelbě na fakultě konečně snad začala jakási celonárodní diskuse o zajištění bezpečnosti od možnosti vstupu kamkoli s podivným zavazadlem, přes udělování zbrojních pasů, a další postupy, které mají zabránit nejhoršímu. Ve školách se neděje nic. Nikdo neanalyzuje nárůst agresivity jak žáků, tak rodičů. Ochrana pracovníků škol zůstává bez povšimnutí (byť tu máme paragraf 22 a školského zákona, který je má údajně chránit, sám o sobě je však nehorázně bezzubý). A jak jsou chráněni ostatní žáci? Nijak. Vše nakonec skončí tak, že pracovníci škol jsou naprosto nemožní, neprofesionální, agresivita je jejich vina, protože neumí s takovými dětmi pracovat. Knížecí rady od lidí, kteří jen okolo školy občas projdou, jsou všem na nic. Přesto se těmto rádobyodborníkům dostává sluchu v médiích.

Takže vyčkáváme, než to zase bouchne. Pak nejspíš přijde na řadu obvinění školy (škol), rozmázne se vše a hodí na hlavu pedagogům. Poté zase vše utichne a bude se čekat na další BUM. O nějakých změnách v systému nikdo uvažovat nebude, tak jako je tomu dosud. Deset let čtu, jak nejsou pedopsychiatři. Deset let čtu, jak nejsou psychologové. Deset let čtu, že nejsou etopedi. Deset let čtu, jak OSPOD nemá skoro žádné pravomoci a jejich stav je podhodnocený, včetně platů.

Kolik let ještě budu jen číst?