Nech se zmlátit a dej sem výslužku. A usmívej se. Je to tradice!

Velikonoční zvyky z Čech budí každoročně úžas mezi cizinci, kteří sdílí pobavená videa. Bývají vtipná, ale v reálu to zas taková zábava není. Tedy pokud se v naší republice narodíte jako žena. Nezbyde, než si zvyknout. Opravdu?

Kdybych měla dceru, určitě bych jí chtěla předat moudro našich předků a celého národa. A jelikož oplývám bohatými zkušenostmi, tak vám můžu říct, jak by to u nás na tyto krásné jarní svátky vypadalo:

Jen co by má malá holčička udržela v ruce štětec na barvičky, v předstihu bychom společně malovaly papírové zajíčky, slepičky a vyfouklá vajíčka. I ta vařená. Rok co rok bych hledala nové inspirace a zajímavé typy na zdobení, současně bych ale dbala na udržení tradic a tečkovala bych s dcerou voskem, vyvářela bych slupky z cibule a batikovala listy bršlice kozí nohy, nebo řebříčku obecného. Zatímco u mužů se nepředpokládá, že by je něco podobného mohlo naplňovat, narodíte-li se ženou, stanou se podobné činnosti vaší celoživotní a každoroční společenskou povinností.

S dcerou bychom také společně opatrovaly formu na beránka a revidovaly recepty tak, aby byly vždy ještě lepší a chutnější, než loni. Nesměly bychom zapomenout ani na mazanec, v ideálním případě bychom měly doplnit též zásoby vaječného likéru, protože ten k Velikonocům prostě patří.

S prvním sluníčkem by přišly na řadu klasické ženská kratochvíle - umývání oken a praní záclon. Jakožto i smýčení všeho ostatního. Vzít tu domácnost hezky zgruntu, od podlahy až po pavučiny u stropu, aby se za nás naši muži nemuseli stydět. Znáte to, vždyť se o tom zpívá v lidových písních. Aj, bačo náš, černú košulku máš. Kdo ti ju vypere? Maměnku nemáš, ale galanka to zvládne. A až půjdeš k muzice, všeci ťa pochválí. Jaký si umíš doma urobit pořádek. Nebo tak něco. Degradace genofondu byla v běhu již před lety, na nás ženách nyní jen je, zvyky udržovat. My ženy totiž kdykoliv s radostí a bez blbých poznámek vypereme, nažehlíme, ať může ten náš Ivan do světa, všichni to tak máme rádi. Paleček, srdíčko, ale svátky se blíží, takže dost zbytečných keců.

Co dál? Kdybych měla dceru, poučila bych ji, že by bylo vhodné pořídit ubrus s nějakým veselým velikonočním motivem, do vázy dát čerstvě řezané kytky, ke vstupním dveřím nějakou bohatou dekoraci do truhlíku, i když bych si před dcerou asi neodpustila poznámku, že by si kytek průměrný muž všimnul jedině tehdy, kdyby voněly po uzeném.

Také by bylo potřeba zajet nakoupit zásoby sladkostí pro koledníky. Nabídka je v dnešní době téměř neomezená, takže se nedá na nic vymlouvat. Snad jen na to, že toho přece nemůžeme pořídit míň, než ostatní. Když jsem bývala malá já, úplně moc toho v regálech obchodů nebývalo, navíc jsme měli jako rodina poměrně hluboko do kapsy, a tak se u nás nakupovalo pomálu, případně se pekly perníčky, na které jsem pomocí polevy psala jména všech kluků ze třídy. Samozřejmě se to nesetkávalo s přílišným nadšením, čemuž jsem ale jako dítě moc nerozuměla. Za prvé jsem byla žena, takže jsem věděla, že pokud už se přeci jen na Velikonoce koupí nějaká sladkost, je určena primárně mužům. Za druhé mi bylo jasné, že smím v tom nejlepším případě sníst jen to, co zbyde. A za třetí mi výroba malovaných vajec a zdobených perníků dala docela zabrat, a to by přece měl někdo ocenit. Což se ukázalo jako vcelku lichá představa. Protáhlé ksichty koledníků mluvily za vše, stejně jako zbytky rozbitých vajec, které jsem nacházela druhý den cestou do školy. Chrabří muži spolu svedli bitvu, možná proto, aby otupili frustraci z faktu, že si té čokolády vykoledovali málo. Ameriku a krizi s vejci na ně!

Hlavní ceremoniál by pro mě a mou dceru začal v předvečer velikonočního pondělí. Bylo by totiž třeba zkontrolovat stav zásob mašlí a připravit je do košíčku poblíž dveří. Taky by se hodilo předchystat si slivovičku do nějaké stylové nádoby a vyleštit nádobky na frťany.

Na ráno by bylo dobré si nařídit budíka. Žádná žena nechce vypadat tak žalostně, jak se cítí, a tak je nutné se řádně učesat, lehce nalíčit, trochu navonět, hezky se obléct. Pak nachystat všechno pohoštění, ideálně sladké i slané talíře, vše v menších porcích, aby to koledníky (s přetěžkou funkcí řeholníka) příliš netížilo v žaludku, ale současně v dostatečných zásobách, aby to vystačilo pro každého muže zvlášť.

Naaranžovat a pak už jen čekat, kdo se uvolí přijít, zmlátí vás, všechno vám sežere a nechá vám akorát tak nádobí k umytí.

Ne, nechci, aby to vyznělo tak černě. Zrovna jsem absolvovala další sousedské setkání, všichni hosté byli milí, usměvaví, vyšlehali mě jen symbolicky a poděkovali za pohoštění. Mí synové se vrátili s plnými košíky sladkostí a nadšeně mi líčili, kde všude byli a co dostali. Já jim to přeju. Ale stejně mi to nedá. Celý tenhle můj skepticismus totiž odstartovala jedna poznámka z dnešního rána. Já za sebou měla maraton, který bych své fiktivní dceři rozhodně nepřála, zatímco můj syn se došoural do kuchyně vyspaný do růžova, s přeleženými vlasy šejdrem a svátečně oděn do tepláků s dírou se zeptal, kde mám nachystané kokyna. A když spatřil Kindrvajíčka, povytáhl obočí a poznamenal: „To je jako všechno?“

Můžete si mnout ruce a pohoršovat se nad tím, jak jsem si ty děti špatně vychovala. Nebo si můžete myslet, že má syn pravdu. Anebo se můžete spolu se mnou zamyslet, jestli by se s tím nedalo do budoucna něco udělat. Své děti si ještě převychovat můžu, ale je těžké jim něco vštěpovat, když se vrátí s nadílkou a přesvědčením, že to jinde dělají větší a lepší, a že bych se měla asi víc snažit. Jako žena.

Svátky končí, muži jsou spokojení, ženská frustrace vyšumí. Naakumuluje se zpátky zas za rok v tom předvelikonočním shonu, kdy se bude každá žena točit jak na obrtlíku a bude okolnostmi nucena tvrdit, že jí zavedené zvyky nevadí.

Nevadí?

Víte, co bych si přála, kdybych měla tu dceru? Aby za ní na Velikonoce přišel muž, nic od ní nechtěl a místo pomlázkou by ji obdaroval květinou. Nebyli bychom potom pro ten svět větší inspirací?

zdroj a autor fotografií: Kateřina Karolová