Já, Doktorin - dopis číslo 5

Váš život v zahraničí je sledován úřady a institucemi. Je potřeba je oběhat, hrát jejich hru. Kvůli razítku jednoho potřebujete potvrzení jiného. A v mezidobí  vyrazit s úsměvem do cizího prostředí nového zaměstnání. Boji zdar!

Z práce jsem v to pondělí doslova utekla. S plánkem v ruce jsem zamířila nad nemocnici, kde jsem se pokoušela najít podle adresy rodinný dům nabízející ubytování. Nejdřív jsem omylem vlezla až na zahradu nějaké cizí rodině (s papírama v náručí a mrtvým výrazem jsem musela vypadat jak jedna ze Svědků Jehovových…), a když jsem konečně zazvonila u správných dveří, oznámila mi paní s vrtěním hlavy, že bydlení už je zabrané.

Nic jsem nedbala svého vnitřního pocitu, že zbytek dnešního dne bych měla strávit s čokoládou na pokoji, zatvrzele minula hotel a pokračovala do města. Cestou na úřady jsem se zastavila u notáře na potvrzení kopie občanky. V Čechách mi tuhle proceduru odmítli udělat. Prý jsou na občance zvláštní znaky a vodotisky, díky kterým se to nesmí. Pokud hodlám pracovat v zemi Evropské unie, je to navíc zbytečné. Z německých úřadů mi ale přišlo jasné upozornění, že oni to vyžadují. A tak jsem si v Nordhausenu vyhledala notářské stanoviště. Zaťukala jsem na dveře úderem 17. hodiny. Přivítala mě paní se znechuceným pohledem, a když jsem jí vysvětlila, co potřebuju, odsekla něco ve smyslu, ať přijdu zítra, že dneska už mi to nikdo neudělá. „Oh, ale na dveřích máte úřední hodiny do 18 hodin, myslela jsem, že to dnes ještě stihnu…“, nedala jsem se odbýt.“  „Ne, přijďte zítra,“ rozloučila se se mnou paní nekompromisně a zabouchla mi dveře před nosem.

Další zastávkou byla návštěva Vodafonu, potřebovala jsem si zařídit německé telefonní číslo. Přemýšlela jsem, jak dlouho mi ještě bude trvat, než přestanu zvažovat uvádět se všude větou, že pocházím z Čech, nemluvím dobře německy a prosím proto o pomalou komunikaci. Je to trapný. Jenže, mnohem horší mi připadá, začít se s Němcem bavit a pozorovat pak v jeho tváři to usilovné přemýšlení, co jste, ksakru, zač.

Pán ve Vodafonu jako by z oka vypadl našim suverénním profesionálům od mobilních operátorů. Asi celosvětově zaměstnávají stejné typy lidí. Ač jsou usměvaví a ochotní, člověk se nedokáže ubránit pocitu méněcennosti. Pán mi nedal prostor na mou obvyklou uvítací větu, stačila jsem jen hlesnout, že bych si chtěla pořídit novou SIM-kartu a pán se rozvykládal o výhodách, cenách, akcích, nabídkách a já nevím čeho a vytáhl pak papír na uzavření smlouvy. Proboha proč? Chci jen SIMku, ne tarif, běželo mi zmateně hlavou. Nechci pročítat a podepisovat další smlouvu.

Od vedlejšího stolku nás pobaveně pozorovali jeho kolegové a na každou mojí žádost o zrekapitulování se významně ušklíbli. Seděla jsem tam jak hromádka neštěstí. Když se zeptal na bydlení v Německu a já hlesla Hotel Katarina, připadala jsem si jako dokonalý asociál. Úplně jsem mu četla ve tváři – proboha, odkud se tady ta ztracená duše vzala, a co tu vůbec pohledává?….

Poslední akcí dne pro mě bylo hledání městského úřadu a zapsání se do registru obyvatel Nordhausenu. Jejich potvrzení jsem nezbytně potřebovala k procesu vyřizování aprobace. K mé obrovské úlevě jsem u přepážky narazila na nesmírně hodnou paní. Ač bylo těsně před zavírací dobou, trpělivě se mnou vše probrala, pečlivě vše zapsala do počítače, vytiskla mi všechno,co jsem potřebovala a na závěr mi dokonce obstarala i to notářské ověření občanky! Halt není Němec, jako Němec….

Atmosféra na oddělení, vzájemné vztahy, ochota komunikovat, vysvětlovat, pochopit - střídavě kolísá, nedosahuje ale žádných extrémů. Negativních ani pozitivních. Řekla bych zkrátka - střídavě oblačno. Jasno nehrozí. Bouřka snad taky ne…

Frau Schenk opustila bitevní pole. Je už několik let v důchodu a pracovat NEMUSÍ. V nemocnici působí normálně pouze jako lékař na služby, ale během předchozího týdne vypomáhala kvůli personální krizi na oddělení i v průběhu dne.

Do práce z dovolené nastoupila Frau Rapp. Je to starší drobná žena s přísným pohledem. Chodí v pracovní bílé sukni, nosí špičaté boty a dělá v nich rychlé krůčky. Když směřuje dotaz směrem ke mně, důsledně artikuluje a trpělivě vyčkává na mojí odpověď. Často se ale zapomene a drmolí stejně jako ostatní.

Zjišťuju, že se snad začínám v cizí řeči orientovat. Daří se mi zachytit víc, než jen úvod, hlavní sloveso a hrubý význam věty. Zvykám si na německou intonaci i polykání koncovek. Už mi to nezní cize, naopak se občas přistihnu, že to dělám taky. V některých větách dokonce automaticky očekávám jejich logický průběh, čímž se můžu konečně zapojovat do debaty.

Frau Rapp je vedoucím lékařem na oddělení větších dětí. Moc se se mnou nemazlí. Předpokládá, že nejúčinnější metodou zapracování je samostatný přímý kontakt s realitou. Po vizitě mi tedy oznámila, že dole, v ambulantní vyšetřovně, čeká nějaká maminka s batoletem, které má oteklé oko. Už byli na očním, lékař jim předepsal mastičku a maminka se nyní sama dostavila ještě sem, nejspíše pro radu dalšího odborníka. Mám to tam jít vyřídit- buď pacienta poslat domů, nebo přijmout. Když si nebudu vědět rady, mám si zavolat…

Chvilku jsem na Frau Rapp jen tak koukala v očekávání, že mě laškovně plácne do ramene, že to samozřejmě nemyslela vážně a jde se mnou-ale ona se usadila za stůl a pustila se do vyřizování papírů. Neubránila jsem se hlasitému polknutí, sebrala jsem svůj fonendoskop a namířila si to k vyšetřovně. Cestou tam jsem v hlavě zápasila s výrazy jako- výtok, slzy, víčko, otok, zánět-a k mému zděšení jsem je byla schopná horkotěžko sesmolit maximálně latinsky. Německé slovíčka se mi nešťastně motaly dohromady. Co teprv ale mamince německy vysvětlit možné příčiny, další průběh, nabídnout léčbu a zhodnotit prognosu. Netuším, jak se vyplňují papíry ambulantů, jejich růžové recepty, papíry pro pojišťovnu, vždyť nemám ještě ani svoje vlastní razítko! Té mamince budu úplně prd platná. No ale co bych za takovou hodinu konverzace zaplatila v Čechách-když už nic, tak si aspoň cvičně pokecám…

Dítě vesele pobíhalo po chodbě, místo pravého oka červenou bouli. Maminku jsem uvedla do místnosti, odhodlaně jsem se jí představila a zrekapitulovala, co jsem se dozvěděla od Frau Rapp. Maminka mi to odkývala a doplnila, že oční lékař dítě viděl už dvakrát v uplynulých 2 dnech, zhodnotil to jako zánět horního víčka a dal dítěti jednu mastičku, která ale vůbec nezabrala. Teď předepsal druhou mastičku ( kterou si maminka v lékárně ale ještě nevyzvedla), a protože oční lékař váhal nad správným dávkováním pro děti a nebyl si úplně jistý svým lékařským nálezem, řekl mamince, že se má ještě případně zeptat u odborného dětského lékaře. Obvoďačka ale v ambulanci dnes není, proto přišli na pohotovost k nám…A na závěr mi maminka podala recept na mastičku, ze kterého jsem nevyluštila ani počáteční písmeno. Nehledě na to, že v některých očních mastičkách bych se nevyznala ani v Čechách.

Tak to je dobré, říkala jsem si v duchu, zatímco jsem sledovala, jak maminka dítě vysvléká-já nejsem ani očař, ani odborný dětský lékař, a vlastně ani Němec – a přesto jí mám pomoct. A ta dobrá duše to vůbec netuší…

Vyšetřením jsem až na to zanícené oteklé víčko neshledala žádnou závadu. Oči se hýbaly zcela volně, zorničky reagovaly taky správně, spojivky byly lehce překrvené, mimika ve tváři netrpěla, z nosu jí neteklo, uši měla čisté, u ORL lékaře už navíc taky byli. Zbytek těla byl v naprostém pořádku. Vyptala jsem se na horečku, špatnou náladu, infekt v okolí, hnisavou rýmu, úraz oka, ale maminka všechno popřela. Když už jsem vyčerpala veškeré otázky, které mě napadaly (a hlavně které jsem uměla z mé německé zásoby poskládat), objevila se ve dveřích Frau Rapp. S úlevou jsem jí předala veškeré informace a nakonec i vysvlečené dítě. Frau Rapp neskrývala nesouhlas nad postupem očního kolegy a ulevila si jeho směrem, že je to jeho práce a ona (stejně jako já) v oku dítěte nic nového neuvidí. Že jde o obyčejný zánět kůže nad víčkem, anamnesa netrvá ještě ani 3 dny, takže zázraky nelze očekávat. Vyprovodila pak maminku s receptem na antibiotika a doporučila návrat k hospitalizaci, kdyby se dítěti přitížilo.

Na oddělení bylo potřeba doplnit výsledky odběrů krve. Frau Rapp mi do jedné ruky vtiskla papír se seznamem a do druhé telefonní sluchátko. Měla jsem za úkol zavolat do laboratoří v Jenně a zjistit, zda už je hotová serologie u dvou našich pacientek. Naštěstí mě pak v místnosti nechala osamotě, možná vycítila, že nepotřebuju, aby moje blekotání poslouchal ještě někdo další. Telefon vyzváněl a já s nadějí v duši doufala, že ho nikdo nezvedne. „Ježišmarjá, nedělej z toho tragédii,“ nadávala jsem si polohlasně, „prostě se představíš, řekneš, že tě zajímají výsledky (ovšem-jak se vlastně řekne výsledek-Erlaubnis, nebo Ergebnis?...,no nic, použiješ větu: chci zjistit INFORMACE), a pak je prostě zapíšeš na papír. Jak u nás v Čechách…“ Hovor vzápětí někdo na druhém konci přijal a víceméně i proběhl podle mých představ. Jen závěr mi přišel trochu stresující, to když se paní na můj vkus až moc rozpovídala (do kdy chcete výsledky vědět? kdy byly odebírané? kolik jich ještě chybí?) a nakonec oddrmolila něco ve smyslu, že mi zbytek serologie ODFAXUJE. „Hmm…“, odmlčela jsem se zaraženě-zeptat se na faxové číslo do naší nemocnice mě teda ještě nenapadlo. Naštěstí se právě vracela Frau Rapp a číslo mi  pod nos operativně přistrčila. Mise splněna!

Den za dnem je to o ždibínek lepší. Každou chvíli se naučím nové slovíčko. Zajíždím si rutinu a zvyklosti. Poznávám nové kolegy z jiných oddělení. Učím se vyplňovat lejstra. Srovnávám lékařské postupy s těma našima. Mina už se cítí zdravá a snaží se se mnou konverzovat. Děti mě znají. Rodičům nevadím. Sestřičky mě akceptují. Vypadá to, že by nemuselo pršet….