Naděje odchází poslední

"Příběh mezi zdmi "baráku", kontrasty mezi skutečností a realitou v koncentračním táboře. Pohádka s pravdou? Článek získal v letošním roce 1.cenu na celostátní soutěži Daniel, zde je první uveřejnění."

Tomáš Vicher

            Nad hlavami se stahovaly těžké mraky. Ze světlého, slunného dne, který voněl prvními jarními kvítky z nedalekých jabloní, se stal tmavý kalamář smutku a zbytečně sžíravých myšlenek. Dokázala si tu vůni květů představit. Dokázala ji cítit. V představách. Ve skutečnosti jí pod nosem zavál jen pomalý a tichý vánek a místo svěžích jabloní, věštících svobodu a naději, cítila jen pach pálených hadrů. Pach strachu… pach páleného masa… pach beznaděje.

            „Poté, co nechal šúšanský král Achašveróš vyhnat svou ženu za neposlušnost, kterou si k němu dovolila tím, že nepřišla, když ji pozval na hostinu, vybral si za ženu tu nejkrásnější z Persie, Ester. Byl velmi šťastný a radoval se dnem i nocí. Z její krásy přecházel zrak všem dvorním služebníkům. Byla to krásná černovlasá dívka, pod jejíž kleopatří ofinou vykukovaly dvě velké černé a hluboké oči, které skrývaly nejen upřímnost, ale i neobyčejnou moudrost. Měla útlý obličej a ostré rysy, jež jí dodávaly krásu ušlechtilosti. Snad i díky tomu, že jej krátce po jejich velkolepé svatbě varovala před možným útokem na něj samotného a tím jej uchránila před neštěstím, choval k Ester ještě větší náklonnost.

            Avšak svému prvnímu ministru Hamanovi důvěřoval tehdy více. Člověk vždy důvěřuje nejvíce tomu, koho má nejblíže. A byl to právě on, starý nepřítel lidu Izraele, kdo Židy před králem haněl a přesvědčoval jej, aby nechal celý židovský národ povraždit. Nenáviděl ho. A nenáviděl Mordechaje, moudrého strýce Ester za to, že přiměl svou neteř, aby před králem zatajila svůj judaistický původ, a za to, že odmítl prokazovat úctu Hamanovi a uctíval více než kohokoli jiného, ba i Achašvéra a Hamana, Hospodina. A jelikož byl ministr ješitný a zrádný, vymyslel záludný plán.

            Jenže Mordechaj byl ceněným služebníkem královského dvora, takže se záhy o Hamanově hříšném úmyslu dozvěděl a varoval královnu. Ta se lekla. Velice milovala svého muže, ale také dobře věděla, že král nechce být rušen. Že dokonce hrozí trest smrti tomu, kdo králův příkaz poruší. Uvědomovala si, co by se jí mohlo stát, kdyby přišla krále navštívit bez ohlášení.

            Opravdu to chceš celé slyšet znovu? Však jsem ti ten příběh vyprávěla snad tisíckrát.“

Na tmavé vlasy jim usedaly poslední zimní vločky. Třpytily se jako bílé zlato, kterým se Rút v mládí zdobila. …V mládí… není to dávno. Cítila se tak staře, tak sešle a unaveně. Beznadějně. Přitom by jí měl pohled vzhůru přece dodávat naději a padající kouzelné zimní vločky připomínat, že něco musí zůstávat stejné jako dřív. Nebo ne?

 Zhluboka se nadechla. Pohlédla do dálky. Neviděla nic, než ty tmavé mraky a černý mastný popel, který věčně vířil nad jejich hlavami, někde mezi zemí a Bohem. Jen tam, někde, daleko, byl trhanec mezi těmi tmavými oblačnými bojovníky, jímž procházely paprsky naděje, které jako by říkaly, že doufat má smysl.

Povzdechla si. Zachvěla se zimou a odkašlala. Neměla už co ztratit. V dálce zaslechla ostré německé hlasy a štěkot vlčáků. Objala malou.

„Pojď, musíme dovnitř.“

Zadívala se na Sáru. Před očima se jí objevil obraz: Sára sedí v parádním pokoji u stolu, olizuje prázdnou lžíci a těší se na nedělní oběd. Vedle David. …David… Tenkrát se tomu smáli.

Ale teď neseděly u stolu. Teď seděly v „baráku“, na vlhké zemi, nohy pokrčené, záda opřená o stará, ztrouchnivělá prkna. Tohle byl teď jejich parádní pokoj.

Přepadl ji vztek. Přitáhla nohy pod bradu, zavřela oči, semkla rty: „Pořád a pořád na tom jednom pitomém místě!“

Rozhlédla se kolem. I přes tmu viděla obrysy ostatních. Vnímala přítomnost každého závanu strachu. Cítila záchvěv každé nemocné duše i těla. Pomalu očima přejížděla každou ženu, každé dítě… malý Ruben, ach pláče, a tak potichu… A Dita s Ester…, kde jsou?

 „Mami, mami, prosím… Proč nemohla Ester ke králi?“

 Zhluboka se nadechla a zvedla hlavu:

            „Každý, kdo přišel ke králi bez ohlášení, mohl být na místě popraven. Tak zněl rozkaz a to bez výjimky. Ester však neměla času nazbyt. Šlo přece o její blízké, její národ. Šlo o Mordechaje i o ni samotnou.

Proč jen neřekla králi, že je sama Židovka? … Pokud ji přijme, bude mít šanci. Tři dny se postila. Ona i Židé ze Šúšanu. Prosili Boha o pomoc a ten jim vyšel vstříc. Stal se zázrak – král Ester přijal.

            Na hostině, která se konala následujícího dne, to u bohaté večerní tabule králi nedalo a znovu se zeptal královny, co má na srdci. Ester se složila na kolena a plakala. Plakala, až se zalykala, smutně hleděla králi do očí a na jeho klín dopadaly kapky nadějných slzí. „Ušetři, prosím, židovský národ, neposílej nás na smrt.“

Král se rozhněval. Otázal se, kdo že takovou věc vymyslel a jak ji mohl přikázat…?! Obrátil se na podezíravého Hamana. Prudce vstal a hlasem, jako by se vztekal samotný ďábel, zvolal …“

            „Los, los… mann geht sich duschen!“ zaslechly hlas z dálky.

„Dej mi ruku, Sáro.“ zachvěla se.

Malá se na ni podívala velkýma černýma očima. Jak byla podobná otci… Přikryly se starou kousavou dekou.

„Mami, jak to dopadlo?“ špitla.

            „No přece král nechal Hamana popravit a Židé byli zachráněni,“ usmála se a zavřela oči. „A teď spi, máme před sebou dlouhou cestu.“

Měly... Říkalo se jí pochod smrti.