Copak to nikdy neskončí?

"Pravdivý příběh ženy, která se setká s "obyčejnou" skutečností. Co ji v noci tolik zaujalo? Proč se lidé scházeli právě 20.dubna u jednoho hrobu? Článek získal roku 2012 první ocenění v literární soutěži Daniel, která se týká holocaustu a rasové nesnášenlivosti." 

Tomáš Vicher

  Sedím u okna. Je zima. Moje svěřenkyně spí. Najedla se mrkve s bramborem (ach, ta její cukrovka) a 
na spaní dostala čistou plenu. Další stejně nudný den nudného života starého a nemocného člověka. 
Jaký to má všechno smysl? 
  Šourám se po schodech do patra. Kouknu na hodinky – teprve 14.38... ! Měla bych tu trochu poklidit 
... a chtěla bych spát. Ale venku je tak smutně, že nedokážu den na pár hodin opustit. Snad utéci...? 
Na parapet dopadlo pár černých dešťových krůpějí. Co asi dělá má dcera...? Dnes má narozeniny … 
20. dubna… 
  Proč na mě ten holub tak pitomě kouká? Je vypelichaný, ošklivý a čučí na mě. Nad ním visí těžké 
mraky, stahují se jako vojsko na bitevní pole. Za ním šedivé pusto, jen na hřbitově spousta křížů, 
náhrobků. Leondingský hřbitov. Hmm, perfektní výhled... 
  „Halló, Gabi!“ 
  Už se vzbudila! Běžím po schodech dolů, unavené oči nevidí na cestu. Vtom klopýtám, zakopávám a 
řítím se dolů – rovnou do okna, naštěstí zavřeného. Tvář se přilepuje na sklo a sjíždí po něm. Scéna 
jak z blbého amerického filmu. 
Co to je?... Mnu si oči... Oslňuje mne záře za hřbitovní zdí. Co to tam je?!! Mám strach a zároveň 
mne naplňuje vzrušení. Jsou to snad mimozemšťané? Třeba byl ten holub znamením návštěvy jiné 
existence. 
  Za jedním náhrobkem jsem spatřila dvě postavy, celé černé a zahalené. Snad nějaký mystický obřad? 
Ráda čtu o okultních vědách, ale prožít to? To ne, děkuju, nechci. Mráz mi běhá po zádech sem a tam 
a bojím se, že mě někdo sleduje. Holub? Uf! Ne, to snad ne... 
  „Gabi, komm her!“ volá Helga. 
  Nasadím profesionální úsměv. V mém povolání nezbývá nic jiného, než stálý, milý, přívětivý ... nucený 
... úsměv na tváři. Časem se sugesce stane pravdou, to mám ověřené. Leč na práci se svou sugescí 
musím začít hned po ránu: připravovat snídani se rty ve tvaru vánočního rohlíčku, do čaje vložit pousmání 
... a jít opatrovat nemocnou Helgu. 
  Pokoušet se o vtipy v mé nedokonalé němčině je sice odvaha, ale zkouším to, aby Helga měla v tom 
chmurném stereotypním dni aspoň trochu radosti. A také musím denně vtipkovat s prodavačkou, která 
se vždy hloupě směje, že mi dá nákup o dvě eura dražší. Ach, jo! 
  Oznámím Helze, že musím zase do obchodu, ale co mám skutečně v plánu, neřeknu. Posbírám 
pláštěnku, klíče, nákupní tašku. Když zamykám a vzpomenu si na tu záři, znovu mne zamrazí, ale 
tentokrát příjemně. Gabrielo, běž se tam podívat. 
Procházím kolem domu a rovnou na hřbitov. 
  „Grüss Gott,“ zdraví mne stará shrbená paní. Škrábe se se svou třetí nohou k hrobu svých rodičů. 
Umřeli jistě před osmdesáti lety, ne-li více. 
  Odkud mohlo vycházet to světlo...? Pozoruji náhrobky. Je asi blbý zvyk číst si cizí mrtvá jména na 
kameni ... a přemýšlet o nich ... proč a jak ... Cítím se najednou tak staře... 
  Támhle! Oči se mi neúměrně zvětšily, rty bezděky vytvořily O. 
  Předkloněná nad svíčkami jsem zůstala němě stát. Čí to je hrob?! Svící je tolik, že je nemohu spočítat. 
Snad stovky, snad tisíce? A těch smutečních věnců, květin... Tolik rukou, které zapalovaly svíce, tolik 
nohou, které vážily cestu... Tolik vzpomínek!... 
  Auu! Spálila mne svíčka, vosk na botě v momentě zaschl. Cítím se staženě. Asi mi někdo svázal 
žebra svěrací kazajkou a snažil se vymačkat všechny ty pocity, které se smísily v břiše. 
Tolik oslnění a tolik vzrušení. Kdo to asi byl? Jistě někdo výjimečný, někdo vznešený. Koho to lidé 
mají tolik rádi...? 
  Obcházím pár hrobů, abych si mohla přečíst jména na náhrobku: 
  „Alois und Klara Hitler“. 
 

  Na stromové listí dopadly paprsky posledních snah dnešního slunce. 

*poznámka autora: Text byl inspirován skutečným příběhem mojí maminky Gabriely.