(bez)mocnost paradoxů

Povídka jedné servírky na téma o bezmoci i moci paradoxů. Pochází z jednoho jihočeského města, psána ve vlaku - jako vždy na cestách... každý si z ní třeba vezme zrovna to, co hledá...

Milan Svoboda

U stolu seděl pár. Mohli se narodit před více než třemi mými životy. Jejich tváře byly už seschlé (bez takové té šťávy, ale s jiskrou) a ve vráskách se odrážela každá chvíle života. Ve velkých jsem četla svatbu, dceru, smrt rodičů… a v těch malých zase starosti všedního dne, i kdejakou radost.

Paní otevřela jídelní lístek, nakonec si nechala doporučit. Jedli pomalu, přisunutí ke stolu, pořádně nahnutí nad jídlem.

„Nedávno jsme měli rubínovou svatbu.“ říkal pán ve chvíli, kdy jsem se jich ptala, proč vůbec v lázeňském městě jsou.

Dojedli ve fast-foodu pizzu s pomodorem, nivou a kuřecím masem, posypanou oreganem.

Slunce vážilo vodu. Přemýšlela jsem, zdali ji pošle zase zpět na zem nebo nahoru k nebi. Bylo mi smutno.

„Tak co, Carol, půjdeš na taneček?“ takhle se tady říká pofiderní taneční zábavě pro mlaďochy - lázeňáci totiž zase měli svoje pařící místa, tam se chodili vyblbnout a připomenout si pubertální chvíle.

„Ale jo, proč ne.“

Obsloužila jsem pár posledních hostů.„Pardon, pane, končíme. Chcete panáka? Jägermeistra?“ Setřít stoly, cvak – zámek.

„Tobě to ale sluší.“ slyším od Martina. Kecá, mám odér restaurace.

Mladí i starší pařili na old music, bar praskal ve švech (snad to bylo neschopností barmanů?), objednala jsem si gin s tonikem. „Prosím s okurkou.“ Proč se diví? Ta tam přece patří.

Zapadla jsem do křesla a vytáhla jednu „lakynu“. Bylo mi zase jednou fajn. Přišel mladej kluk, byl strašně vychrtlej a připomínal mi pana Smrť s Pratchettovy fantasy story. Byl oblečen do zeleného trika, ale kosu i vlasy asi někde zapomněl. I charisma. Chtěl tancovat.

„Hm, až dýl, teď tu kouřím s pánem.“

Byla to blbá výmluva? Snad, ale vedle seděl pán, bylo mu tak šedesát. Měl velký pupek pokapaný nějakým drinkem a v ruce svíral cigaretu ode mne.

„Přece se nebudeš zahazovat s takovým otravou…“ cekl pan Smrť.

Otočila jsem se k pupkatýmu.

„No, když se takhle bavim s mladýma, chci, aby jim bylo dobře. Pak je totiž dobře i mně a vůbec, ono se to všechno přenáší. A hele, mladejch holek si dneska málo kdo váží…“ začal konverzaci.

Něco chvíli povídal, ale brzy si všiml, že jsem mimo.

„Víš, já toho prožil v životě docela dost. Jako každej člověk. Žena, svatba, dítě... Dobrý věci, špatný věci. Byl jsem v Indii a koupal se v Ganze, jedl pražený červíky, hmm, řeknu ti, to byla dobrota. Taky jsem prožil klinickou smrt…“

Ani jsem nedokouřila cigaretu a zelenej hubeňour byl zpět. Tahal mě na parket, prej že hrajou ploužáky. Zase jsem ho odmítla. Starej se zasmál.

„Takže klinická smrt? Jaký to bylo?“

„Jo, holka,…“ a rozvyprávěl se o tunelu a světle, které viděl na konci. O klidu, radosti, o tanci, zpěvu, o cizích lidech v mlze, o celém svém životě, který viděl před očima… Jak nevnímal čas a přitom tam strávil čtyři dny. Čtyři dny operací bypassu v mozku. Třetí mrtvice, páté neštěstí.

"No, člověk zapomíná na věci, které se staly… pak je těžký vybavit si ty chvíle, ty pocity… ty slova. Nakonec to bere jako z pohledu třetí osoby, pozoruje jakoby ze shora, od Pána Boha, a pochechtává se. A tak to mi je třeba líto, protože se bojím, že žiju život jenom napůl. Že ztratím i ty hezký chvíle, o kterých jsem přesvědčenej, že vzít nejdou."

„A jaký to bylo, když jste se vrátil zpět, do reality?“

„Jako když tě natlačí do plechovky. Je to hrozný… Občas si říkám, že by bylo lepší zemřít… ale teď mě omluv, musím za ženou a dcerou. Je mladá asi jako ty, ale vyšší. Moc hezká holka.“ a odešel.

Seděla jsem v křesle, gin fizz mi došel. Všude problikávala světla z parketu a „dýdžej“ pouštěl páru do éteru. Hrál hudbu z Rebelů. Mladí nadšeně tleskali, zpívali a skákali, alkoholové opojení jim dodávalo úsměvy na tvářích, lehkost a sebevědomí.

Tancovali jako o život, ale bez života. Dívky se kroutily na podpatcích v krátkých sukních, průhledných hadrech s vůní kyselého tamarindu a chlapi se chytali svých propocených stylových šál, ženských zadků a dalších plných půllitrů. Na kraji tancoval Smrť s obtloustlou a polonahou brunetkou. Byla ale hezká.

„Jdeš pařit?“ připotácel se nějaký hezoun.

Vyšla jsem ze sálu. Pomalu jsem se ploužila náměstím. Byla tmavá teplá noc. Před nohama proběhla splašená krysa a za rohem se ozvalo hýknutí ranního opilce. Sakra, bylo mi zase smutno. Bezmoc. Věděla jsem totiž, že na toho pupkatýho pána nikdo doma nečeká. Žena i dcera zemřely před sedmi lety. Vzala mě zima.

Ráno jsem opět otevřela restauraci. U stolu seděli tři mladí kluci. Všichni na mne koukali a jeden promluvil: „Trii – kkrat – es –ss – press – o.“ Krásný mladý kudrnatý kluk naproti němu na něj spustil znakovou řečí. Prý cukr navíc…

Slunce zase vážilo vodu a já koukala na věž. Zvony bily osmou večerní.