Zpátky do osmdesátek (fotoblog)

Ten čas tak strašně rychle letí. Před měsícem byl Štědrý den, za chvilku jsou Velikonoce a než se nadějeme, je tu léto. V mládí mi nepřišlo, že to tak utíká, ale čím jsem starší, tak dny, týdny i měsíce utíkají rychleji.

Našla jsem pár fotek z retro výstavy a hezky jsem si u nich zavzpomínala na dětství. Takhle si občas ,,zastavím,, čas. Tak třeba to potěší a zastaví i někoho z vás :)

Čokolády, to je moje! Vždycky jsem byla na sladké a hodně sladkostí si z dětství pamatuju. Třeba přesně tenhle obal s koťaty v košíku. Jakoby to bylo včera, když mi je mamka kupovala v sámošce na náměstíčku. Bývala to lesklá a na jazyku jemná čokoláda, která při zlomu krásně lupla. Dnes už vím, že tak to má u dobré čokolády být.

Když jsem si na retro výstavě sedla do lavice, trochu jsem se bála, že to ta židlička nevydrží. Malinko jsem se zpočátku nadlehčovala, ale pak jsem uviděla sluníčko na Živé abecedě, vzala do ruky Slabikář a rázem jsem na všechno kolem zapomněla a ocitla se u nás ve škole s paní učitelkou Krajíčkovou. Neuvěřitelné, jak se vám všechno vrátí, jak vidíte nejen vaši učitelku, ale také třídu, sešity, penál ... úžasný, až jsem měla slzy v očích.

Kdybych měla kouzelné sluchátko jako Šebestová, chtěla bych vrátit čas. Ale tohle sluchátko v OD Kotva nebylo kouzelné, i když mě na chvilku přeneslo do dětství. V seznamu jsem totiž našla telefonní číslo mé babičky Boženy Šimonovské - 53 59 99 3, tehdy bytem Na Žvahově 23 Praha 5. A tak jsem zvedla sluchátko a vytočila číšlo. Ze sluchátka se neozývala moje babička Boženka ani:,,Ale prosím, beze všeho,“ nýbrž hlas nějakého chlápka z dob komunismu, který káral soudruhy za špatně vykonanou práci. I tak mě tenhle ,,telefonát,, potěšil. Už jen držet to sluchátko, vytáčet číslo (ten zvuk) a vzpomínat, jak jsem třeba stávala ve vestibulu stanice Anděl a volala mamce, že přijedu později, protože se zastavím u Eriky, abychom si pustily na videokazetě už po padesáté Hříšný tanec.

Pro dnešní děti a mládež nepředstavitelné, běžet domů nebo do telefonní budky, aby člověk mohl někomu zavolat. Pro nás ,,Husákovi děti“ normálka. Když jsem volala někomu z rodiny nebo kamarádce, volala jsem z domova. Telefon jsme měli co pamatuju, i když podvojnou linku. Což znamenalo, že když volal někdo u sousedů, u nás bylo sluchátko bez tónu. Často jsem bušila na zeď, když se Denisa vykecávala, že potřebuju nutně volat – nebo naopak ona bušila na mne. Jestli si dobře pamatuju, tak se k nám (když volali sousedi) ani nikdo nedovolal. Ale pokud jsem chtěla zavolat nějakému klukovi nebo domluvit něco, co by rodiče neměli slyšet, vzala jsem si korunu (později víc) a šla na náměstíčko u nás v Hlubočepích do telefonní budky. V zimě jsem se pořádně oblékla, občas byla totiž budka obsazená a člověk musel mnoho minut stepovat venku. A hlavně jsem si vzala rukavice, aby mi u sluchátka nepřimrzla ruka. Taky si pamatujete, jak ta sluchátka studila v ruce i na ucho a jak občas smrděla? Hlavně když člověk vlezl do budky po kuřákovi!

Tuhle rohovou lavici měla spousta lidí, třeba i moje teta Jana v Opavě. Byla to lavice velmi praktická, dobře omyvatelná, s velkým úložným prostorema a pro dost lidí. My měli lavici dubovou, protože táta byl truhlář, takže vyrobil lavici i stůl. Ale tahle lavice na fotografii je prostě socík-klasik. A botičky k Mikuláši, pamatujete? To bylo radosti, když jsem jednu jako dítě dostala. Pak jsem tu druhou čórla ségře a moje panenka Irenka měla kozajdy. Podobné botičky jsem viděla předloni na veletrhu čokolády v Německu a úplně mě to vrátilo v čase. Jezdím na ISM do Kolína nad Rýnem každoročně pracovně, najít nové dodavatele a výrobky. A jakmile jsem tuhle botičku plnou čokoládových bonbónů uviděla, hned jsem žadonila u šéfa, ať ji zařadí do našeho vánočního katalogu, protože lidi milují retro věci a vzpomínky na dětství. Takže už je u nás druhým rokem úspěšně prodáváme.

Na výstavě v OD Kotva jsme si s holkama zavzpomínaly i na pultový prodej smíšeného zboží. Zamarkovat si zase po letech na staré kase, osahat to všechno kolem (paní co tam hlídala nám dala svolení, když viděla naše nadšení pro tyto exponáty) a vrátit se o třicet let zpátky v čase, to bylo opravdu úžasné! Tu cukřenku, co je na kase, tu jsem si nedávno koupila v Prioru – stále se vyrábí. Sice nesladím, vlastně jí vůbec nepoužívám, ale jak vidím něco, co mě vrací do dětství a není to moc velké, tak to musím mít.

A tohle je přesně jak u nás v kuchyni – úplně stejný sporák, podobná oranžová kuchyňská linka, telefon na lednici, vedle něj kalendář, aby se hned všechno zapsalo a závěsná kuchyňská váha na zdi. Jen ta velká umělá jablka jsme neměli. Možná se mnozí z vás při pohledu na tuhle kuchyň vrátí do dětství. Hlavně ti z bytovek nebo z paneláků. My bydleli sice v nádherném starém Raudnitzově domě, ale byt nám byl přidělen a v něm už byla i kuchyňská linka. A v ní formičky na pracny, ve kterých mnozí dělali i domácí čokoládu. Pamatujete? Tu čokoládu, co se dělala do formiček a balila do alobalu? Já díky naší sousedce z Hlubočep – babičce Plavcové ano. Dávala nám jí každým rokem a jelikož tenkrát nebylo tolik všeho jako dnes, strašně jsem se na její čokoládové figurky o Vánocích těšila. Měla na to formičky rybiček, holčiček i autíček, takové jsem nikde jinde neviděla.

Ve vedlejší místnosti jsme si s holkama na starých psacích strojích zavzpomínaly na školu. Tam nás učili psát na stroji všemi deseti. Že já se blbec tehdá víc nesnažila. Psala bych dnes ty blogy rychleji a bez koukání na klávesnici.

Štědrovečerní večeře (na fotografii v OD Kotva), ta se naštěstí u nás nezměnila. Stále poslouchám Káju a jeho Bílé Vánoce, stále jíme polévku, kapra i bramborový salát bez uzenin a hlavně nikdo nesmí vstávat od stolu. Po letech v Itálii si ten český Štědrý večer užívám o to víc.

Tohle jsem musela vyfotit, i když to není moc pěkná fotografie, ale kdo to zažil, tak se mu teď nejspíš stáhnou půlky. Hrůzaaaa tenhle toaletní papír, vůbec nechápu, jak jsme ho mohli používat. Vždyť jsme se s ním všichni museli dost poškrábat. I když jsem ho zmačkala, tak byl stále tvrdej, to je snad lepší lopuch – bez berušky. Tohle je pro mne fakt záhadou. Ale aspoň jsem si na něj zase po letech sáhla. Vzpomínám si, že jako malá jsem na něj i kreslila. Možná nás bylo víc ;)

Pamatujete na tyhle košíky? To byla frajeřinka z Maďarska. Měla jsem bílej a léta jsem ho opatrovala jako poklad. Někdo k němu měl i stejné boty. Před pár lety jsem tento košík zahlédla prodávat v Itálii a hned jsem tam běžela, že si ho koupím. Ale po tom, co jsem viděla cenovku, tak jsem si to rychle rozmyslela. Tuhle vzpomínku jsem raději vyměnila za pytel od Benettonu, který je sice stejně nepraktický, ale alespoň ve skříni nezabírá moc místa. Já jak vidím prodávat někde něco, co mi připomíná dětství, tak bych to hned chtěla – jako v dětství. Jenže tenkrát jsem na to neměla peníze a teď na to doma nemám místo. Ovšem k Vánocům jsem dostala od ségry háčkovanou síťovku a musím říct, že ta je velmi praktická. Nezabere žádné místo ani doma, ani v kabelce a unese opravdu hodně.

Obývací stěna až ke stropu, koberec, velký sametový gauč, časopisy a TV program na konferenčním stolku a hlavně televize se dvěma programi. To býval obývák každé domácnosti. Kolik dětí si dnes dovede představit televizi bez dálkového ovladače? To je pro ně asi jako pravěk. Tenkrát jsem ten ovladač byla často já nebo ségra.

Odcházely jsme z retro výstavy s holkama jako poslední a musely jsme zadním východem přes výtahy, protože Kotva už byla zavřená. Trochu jsme se v těch vzpomínkách na výstavě zapomněly. A přesně touhle cestou chodívala kolem jedenácté večer i moje mamka, která měla druhou práci v pokladně Kotvy. Byla jsem tam s ní jen jednou, ale byl to zvláštní pocit, i po těch letech. Mamka v Kotvě počítala večer po zavíračce tržby z jednotlivých oddělení. Měla to jako vedlejšák, několikrát v týdnu jela z práce do práce - odcházela po sedmé ráno a vracela se před půlnocí. Chudák, ta se nadřela. A k čemu, ani 64 let se nedožila. V mnoha věcech jsem po mamce, ale v tomhle po ní být nechci. Člověk by si měl život užít a né se v něm udřít. Vždyť čas tak šíleně rychle letí!!!