Začala jsem žít zase normálně aneb Co je dneska vlastně normální?

Byla to Itálie nebo pokrok, kdo nastartoval můj virtuální život? Asi obojí. Stesk po domově a začínající dostupnost notebooků, dat, dotykových telefonů, to odstartovalo můj ,,exhibicionismus."

Přesně si pamatuji, že mé obnažování soukromí začalo v roce 2009 s registrací na Facebooku.

Tehdy mě do registrace uvrtal Maurizio, čehož později několikrát litoval. Ne však z důvodu fotografií na internetu nebo článků na iDNES o něm a o jeho rodině, protože on byl vždy na sebe i na svoji rodinu pyšný. Litoval toho z důvodu, že jsem trávila hodiny a hodiny u počítače, později s očima přilepenýma na smartphonu.

Začala jsem tehdy přes sociální sítě vyhledávat kamarády ze školy, z dětství, z pionýrských táborů, z minulých zaměstnání i mé staré lásky. Trávila jsem spoustu času ve skupinách, kde našinci žijící v Itálii radili co a jak dělat (například na úřadech), kde co koupit (výrobky podobající se těm našim) a společně vzpomínali na svoji rodnou vlast. Jednou z takových skupin je například skupina Italky (Češky a Slovenky v Itálii), o které jsem mluvila na radiu.cz a té jsem členkou dodnes.

Skoro každé holce z této skupiny (přibližně tři tisíce žen) se tak trochu stýskalo po té naší rodné hroudě. Vznikala zde přátelství nejen virtuální, ale také reálná, navštěvovaly jsme se z města do města, i když to bylo třeba sto kilometrů. Dát si kafe a dvě hodiny podrbat v rodném jazyce o českých věcech je totiž v zahraničí k nezaplacení a nám to nejen zahánělo nostalgii, ale také nás to vracelo na pár hodin domů - do Československa.

Italské začátky nebyly pro žádnou z nás lehké, tudíž vděk a radost z takových našineckých skupin byla veliká, ale i čas strávený u počítače (později u dotykových telefonů).

S noťasem mohl člověk sedět doma, maximálně na balkoně (když začala Wi-fi), ale pokud vyšel ven, nebyl se skupinou ani s kamarády z České republiky ve spojení.

S odstupem deseti let vidím, že to tak bylo lepší, mnohem lepší - alespoň pro mne. Mít tehdy dnešní mobilní telefon, asi bych se nikdy pořádně italsky nenaučila (učila jsem se jen díky slovníku a konverzaci s Italama).

Občas jsem si koupila telefonní kartu Welkome za pět euro, přes kterou jsem se tlačítkovým mobilním telefonem dovolala levněji mamce do Čech, ale většina mých hovorů (chatů) s kamarády byla večer přes internet a sociální sítě. Během dne jsem mluvila pouze italsky a místo chytrého mobilu jsem vyndavala kapesní slovník.

Dnes to mají ti, co se odstěhují do zahraničí, ohledně nostalgie podstatně jednodušší. Wi-fi je skoro všude, data za pár korun, o roamingu v EU nemluvě. Ale splynou stejně rychle s tamním prostředím jako my tenkrát?

Já naštěstí od roku 2004 do roku 2009 (než jsem začala žít i virtuálně) poznala Itálii a její lid docela dobře. Učila jsem se vařit italskou kuchyni od prodavaček v potravinách (teď už mi se vším pomáhá ,,strejda" Google), cenné rady jsem dostávala od osmdesátiletých sousedek nebo od ženských před kostelem, kam jsem tehdy s Francescem často chodila. V té době jsem ještě domů posílala z různých míst Itálie pohledy a občas i nějaký dopis.

Od roku 2009 jsem navštívená místa, fotografie a své myšlenky sdělovala hlavně na internetu. Díky tomu jsem znovu navázala kontakty a vztahy se starými dobrými kamarády, takže při každoročním příjezdu do Čech, dělali jsme se spolužáky pravidelné srazíky, které se domlouvali po internetu. Nemuseli se tahat alba plná fotografií, ani sáhodlouze vyprávět, kdo co za ten rok dělal, kde byl na dovolené a jak se má jeho rodina. Nastala doba sociálních sítí.

Bohužel v tu dobu zemřel náš táta a mamča na tom také nebyla nejlépe. Začala jsem více vzpomínat, kamarádi se k mým vzpomínkám přidávali a po smrti mamky jsem se rozepsala. Psala jsem celé příběhy, nejdříve na Facebook, později na blog iDNES.

Trávila jsem u notebooku dlouhé hodiny, protože do práce jsem moc chodit nemusela - žádná pro mne nebyla (občas jen pomáhat Mauriziovi na jeho veterinární klinice), byt nám uklízela uklízečka (což je v Itálii docela běžné), na večeře se chodilo několikrát týdně do restaurací (lasagne, Fiorentinu, čerstvé tagliatelle s lanýži ani italskou pizzu bych doma neudělala a Ital na jídle nikdy nešetří), tudíž na psaní bylo času dost.

A tehdy jsem začala být víc doma u počítače než venku. Nelituju toho, ale nebyl to podle mne úplně normální život. Žila jsem tak trochu jako důchodce - sice německý, jak říká moje ségra, ale důchodce.

Až na to, že se mi za těch pár let používání notebooku rapidně zhoršil zrak, nemůžu si na čas strávený virtuálně stěžovat. Díky internetu a přátelství s mým vydavatelem mám alespoň jedno dítě, i když jen papírové a několik nádherných cen v anketě Bloger roku. Na sociálních sítích jsem se seznámila s mým ,,převozníkem," díky kterému jsem zase v mé rodné Praze, protože stesk po domově byl poslední rok v Itálii silnější než má láska k moři, k dobrému jídlu a k životu á la La dolce vita. Dnes už vím, že ne nadarmo se říká, že všechno zlé je pro něco dobré.

Po návratu do Čech, žila jsem tři roky v jisté ,,euforii." Můj život se podobal životu studentskému, i když mi bylo ,,už" 43let. Začínala jsem sama ve skoro prázdném bytě (naštěstí a díky rodičům ve svém), chodila jsem několikrát týdně na hraní různých kapel (hlavně jedné), vařila jsem jen o víkendech a nacházela si spíše zaměstnání než práci (výplata nic moc, ale měla jsem během pracovní doby prostor pro Facebook i pro blogy).

Už to bude skoro měsíc, co můj Facebook i blog zeje prázdnotou a lidé se mě ptají, zda je vše v pořádku. Chtěla bych říct všem kamarádům, známým i čtenářům mých blogů: ,,V pořádku vše je, pro mne teď v tom nejlepším."

Předělávali jsme byt (tím pádem jsem udělala i kompletní předvánoční úklid), pak nákupy nového nábytku (to vybírání a sestavování také zabralo dost času), pohovory, hledání a nástup do nové práce (teď už né do zaměstnání), příprava chalupy na zimu (takového dřeva jsem snad v životě nevzala ,,do teplejch"), podzimní sběr nejen listí, ale také ořechů, hub a příprava zimních zásob (co je doma, to se počítá a dobrá hospodyňka i pro pírko přes plot skočí). Prostě na virtuální život jsem v tom ,,normálním" neměla vůbec čas. Ale fotím, to jooo, to mě asi nikdy nepřejde. Vždyť už jsem začínala na kinofilmu a tehdy to vyvolávání v Kodaku na Andělu nebyla žádná láce, ale ani to mne neodradilo.

Před rokem jsem prostě začala žít s úplně normálním chlápkem úplně normální život, který se mi teď moc líbí a jsem za něj vděčná. Nevím, co je dnes ,,normální," ale pro mne je to ta stará dobrá česká klasika (žena a muž co se mají rádi a rozumí si, děti nebo zvířata - ,,to vyjde někdy nastejno," práce do které chodí oba, společná domácnost - když je navíc chalupa je to moc fajn, společné večery, víkendy a dovolené). Z téhle klasiky jsem před patnácti lety nějak vypadla a teď se do ní zase moc ráda vracím. Nevím na jak dlouho, ale ani nad tím nepřemýšlím. Střelci by nad budoucností neměli moc přemýšlet, protože stejně všechno dopadne úplně jinak než si mysleli.

Třeba jeden den ta ,,Majka z Gurunu" přestane ,,pana božského" bavit nebo naopak. Ale člověk by měl žít tady a teď a jak říká Michael:,,Jsem vděčný(á) za každý společně strávený den."