Uklidněte se, prosím

Zeman a Drahoš kam se podíváš! To jsem neviděla snad ani v Itálii, když začal boj - Silvio Berlusconi proti Movimento 5 Stelle. Tehdy se Itálie rozdělila na ,,dvě půlky," stejně jako teď tady u nás. 

Já jsem mírumilovnej člověk, nerada se hádám, do politických debat se nemíchám (i proto, že do toho moc nevidím) a hned tak mě někdo nenaštve (slušně řečeno). Ale tohle?

Bojím se otevřít stránky Čechů v Itálii (kam běžně chodím), protože to tam jede jako ve slepičárně. A napsat jim, koho volím, to už vůbec ne! Všichni všechno ví, všemu rozumí, nadávají ostatním, ale kdo z nich pojede do Říma volit? Tak možná desetina! 

Tady to taky raději neříkám, koho volím. Jsem citlivý člověk, všechno si beru moc k srdci, nad vším přemýšlím. A na blogu je to občas fakt drsný. Pamatuji mé začátky. A to jsem nepsala o politice. Naštěstí mi tenkrát psalo dost fajn lidí, co mi vysvětlili, jak to tu chodí. Jinak bych se tehdy asi smázla, když se do mne pustily jiné blogerky. No jo, byla jsem nová slepice v kurníku a navíc možná konkurence. Později zjistily, že nejsem ani jedno. A teď, teď jsme docela kámošky (protože jsem se nehádala). Ale politiky se na blogu stále bojím, když tak čtu ty diskuze. Jsem pacifista, fakt se nechci dohadovat a obhajovat jak a proč volím. Ale volila jsem a volit budu, i když není moc z čeho vybírat.

Já budu mít v paměti zaryté asi jen dva prezidenty. Prezident s velkým P byl pro mne pan Václav Havel. To byla srdcovka. To už asi nikdo nikdy nebude. A ten druhý, ten na mne koukal celé dětství z fotografií za katedrou. To není srdcovka, ale jelikož ráda vzpomínám na dětství, Gustáv Husák je s ním chtě-nechtě spojený. Jo tenkrát v Hlubočepích, to byla pro mne klidná vesnička a s ní spojené i krásné a klidné dětství, kdy jediný můj problém byl ten, co obleču panence nebo jestli konečně s někým vyměním těch deset céček za jedno průhledné. Vzpomínám ráda, často a furt bych o tom psala. Ale nechci se opakovat. Už je to asi všechno napsané v mé knížce. Tím vzpomínáním a psaním utíkám před dnešní drsnou dobou, ve které soused nezná souseda, kde už spolu v hospodě u piva chlapi nejdou proti komoušům jako tenkrát, ale nadávají si, kdo je větší idiot, protože volí toho nebo toho.

Když slyším, že už i v hospodě si lidi nadávají kvůli volbám, vzpomenu si na kamaráda Martina z bývalé Jugoslávie. To už je taky takové retro vyprávění, ale vidím to, jako by to bylo včera, i když je to víc jak pětadvacet let. On Srb a jeho nejlepší kamarád Romeo Chorvat. Oba tenkrát studovali v Praze na univerzitě, když u nich začala válka.  Seděli jsme ve vysokoškolském baru někde na Děkance a kluci vyprávěli, jak to u nich je, jak proti sobě válčí kamarádi, jak nemůžou uvěřit tomu co se děje mezi rodinami, příbuzenstvem a kamarády z dětství. V očích měli beznaděj a bezmoc a to tenkrát ještě netušili, že to bude dlouhá a strašná válka. V té době jsem si myslela, že válka už být nemůže. Že už se v civilizované zemi nemůžou znásilňovat ženy a podřezávat muži. Že pokud by měla být válka, spadne atomovka a je po všem. Ale to, co mi vyprávěli kluci a před pár lety v Massa Martaně ještě jedna holka z Chorvatska, to mě tenkrát (jako dvacetiletou) nenapadlo ani v nejhorších představách. Tu holku zachránil italský novinář z Massa Martany v Umbrii (kde jsem pět let žila). Část její rodiny povraždili a znásilnili (včetně jí). Pak žila se zbytkem rodiny dva roky v nějaké díře v horách, aby přežila - čerstvě vystudovaná paní doktorka. Ten novinář tam tenkrát natáčel dokument a pomohl jim dostat se do Itálie.

Vím, to jsou dvě nesrovnatelné věci, ale prostě mi to vždy, když si lidi nadávají kvůli politice, ten večer připomene a trochu se bojím. Je mi z toho smutno, tak nějak mě to uvnitř mrzí, když čtu, jak se lidi urážejí, mažou se na Facebooku z přátel. Jedni se bojí uprchlíků, jedni Rusáků. Občanů z bývalého Sovětského svazu je teda na Žižkově jak much na dveřích do chlíva. Spodní Žižkov býval cikánů, teď už tu slyšíte jen rusky mluvící občany - nejen u nás v obchodě, ale i v autobusu a v hospodě. Koněvka, to je samej ruskej obchod, nápis, pojišťovna. A když přijdou k nám, do italského obchodu a jsou naštvaný, že jim nerozumím a nemluvím rusky, tak to bych je teprve poslala dopr.

Ale nejsou to jen oni. Žižkov je plný cizinců. A u nás, ve Vršovicích, tam je zase hlavní třída plná vietnamských obchodů všeho druhu (od potravin na každém rohu, přes oblečení po nehty). Všimněte si, že obchodů, kde pracují Vietnamci přibývá jak hub po dešti, ale malej českej krámek už bych ve Vršovicích a na Žižkově hledala jak jehlu v kupce sena. 

Držme při sobě, jsme malej národ a zaplavujou nás jiné národy. Ale furt nás vidím v tom roce 1989 na tom našem Václaváku a věřím, že kdyby bylo nejhůř, potáhneme zase za jeden provaz. 

Život se nám kvůli těm nahoře může změnit v cukuletu. Jsme jen maňásci v jejich divadle. Buďme alespoň na sebe hodní, nenadávejme si, nepociťujme nenávist a neurážejme se jen kvůli tomu, že má někdo jiný názor!

Už se těším, až bude po volbách a budeme společně řešit u piva naše hokejisty na olympiádě ;)