Ty rozhodneš :(:

,,Přestaň pořád plánovat budoucnost, protože všechno stejně dopadne úplně jinak, než si myslíš." A pod tohle bych se z fleku podepsala a dopsala bych tam ... 

,,Užívej si každý den, jako by to byl ten poslední, protože nikdy nevíš (zvlášť v našem věku), kolik nám jich ještě zbývá. A žij tak, jak chceš ty, né jak ti říkají ostatní!"

Dělej to, co tě baví a naplňuje, stýkej se s lidmi, se kterými je ti fajn a navštěvuj místa, která máš rád, i když to bude třeba po x-té, protože jen ty sám víš, kde se cítíš dobře a kde si dobiješ baterky. 

Vykašli se na diety (pokud tedy tvoje kila neohrožují tvé zdraví), vždyť spousta tlustejch kluků a holek je v životě mnohem spokojenějších a šťastnějších, než těch se super postavou. Vychutnej si bez výčitek dort ke kávě, skleničku vína s kamarádkou i svíčkovou se šesti. Není to každodenní záležitost, ale relaxační. 

Odpočiň si, když přijdeš z práce, to nádobí neuteče a bez teplé večeře se člověk taky obejde. Nespěchej furt! Každodenní spěch tě dožene leda tak k mrtvici, ne ke štěstí. 

My, čtyřicet a výš máme z dětství zažitá pravidla, že doma musí být naklizeno, navařeno (nejlíp ještě napečeno) a vydělávat se musí co nejvíce, aby bylo na zahraniční dovolené, na lepší zařízení bytu a na dobré auto. 

Ale uvědomme si, že na konci života nebudete vzpomínat na to, jaké auto jste měli, v jakém domě jste žili nebo kolik jste vydělávali. Na konci života budete vzpomínat na to, kdy, kde a s kým jste byli šťastni!

Já jsem už dva a půl roku v Praze bez auta a po pravdě mi vůbec neschází. Dovolená na chalupě, kde vařím na kamnech, chodím do lesa na houby nebo jen tak na procházky, večer se udělá pár buřtů a zahraje se na kytaru společně s kamarády, to je pro mne lepší, než dva týdny na pláži. Ráda si dám dort i skleničku vína, přibrala jsem sice pár kilo, ale nestresuju se tím. V životě je dost jiných a zásadnějších věcí, kvůli kterým se musíme rozčilovat, a které musíme řešit. Takže nějakých pět kilo navíc neřeším. 

Stejně tak to cítí i moje dvě skvělé kamarádky Jana a Pavlína (dvojčata). Na chalupu jezdí autobusem, z každé jízdy se těší a nějak je to nezatěžuje. Večer si s náma dají jednodržky (jak říká Michalova mamča), buřta, víno a pár písniček. Mají to raději než véču v restauraci (stejně jako já). Radují se z maličkostí které si koupí a pracovní dobu ve svém kadeřnictví upravily tak, aby si užívaly i života, nejen fénu. Co je znám, číší z nich pozitivita i radost a to je znám už pětadvacet let! 

Stejná pozitivita číší i z mé nové kamarádky, pětasedmdesátileté ženy s velkým Ž. Prožila si ve svém životě tolik trápení, tolik zklamání a stresu, ale stejně je veselá, usměvavá a vtipná. A ač někdy její srdce brečí, nedává to najevo, nepřidělává své rodině starosti a trápení, ale naopak hledá způsob, jak z trablí co nejrychleji ven. O týhle skvělý ženský by měla vyjít kniha, protože je to neuvěřitelně dojemný a zajímavý příběh. Snad, s jejím svolením, napíšu jednou alespoň dlouhý, pozitivní a srdcem psaný blog s názvem - Miluška. 

A přesně z takových lidí si beru příklad. Z pozitivně naladěných lidí, kteří si v životě zažili spoustu těžkých chvil a nespravedlnosti, ale nepřestali se usmívat a radovat z maličkostí. Ať už jsou to lidé, kteří se dostali finančně až na samé dno (né vlastní vinou), lidé kteří neměli rodiče nebo nemohli mít děti, lidé které postihla zákeřná choroba a nebo hůř, postihla jejich dítě. 

Na Facebooku mám spoustu takových úžasných přátel. Miluju jejich příspěvky a fotografie, které mě dobíjí pozitivní energií, stejně tak jako je prý pozitivní energií dobíjím já na mé timeline. 

A pak jsou tu lidé, kteří měli v životě vždycky dostatek všeho, o nic se nikdy nemuseli zasloužit, o nic bojovat a jenom vysávají, závidí a nenávidí. Naštěstí takových jedinců je málo, alespoň kolem mne. Obklopme se lidmi, kteří dobíjí naši pozitivitu, né těmi, kteří ji zabíjí! 

Vím, že smutných zpráv a negativity je všude kolem spousta. Začátek tohoto roku, jak jsem četla, byl těžký pro mnoho z nás. Každou chvilku na Facebooku, ve zprávách nebo na Instagramu vyskočila nějaká smutná zpráva. I pro mne byly tyhle dva měsíce zkouškou trpělivosti, lásky a síly. 

Nebudu vás tady zatěžovat tím, co všechno se mně a Michaelovi přihodilo, co nás málem rozdělilo, ale nakonec (možná) ještě více semklo. Schválně píšu možná, protože jak říkám, člověk nikdy neví, co bude zítra, za týden, za měsíc, za rok. Žiju teď a tady, tak jak chci a jak nejlépe umím. Michael mi jednou řekl: ,,I kdyby to mělo trvat pár dní nebo pár měsíců, i kdyby to zítra mělo skončit, jsem šťastnej za každej okamžik, kterej jsem s tebou prožil."

Do naší úžasné lovestory totiž vstoupili kostlivci a najednou se z romantické komedie stalo drama - každodenní. Každý máme nějakého toho ,,kostlivce ve skříni." Někdo menšího, někdo většího a někdo má několikadvéřovou almaru, ze které to leze postupně. Jenže na mne to vyskočilo všechno najednou. A řeknu vám, byl to hukot!

Naštěstí jsem věčný optimista a jak už jsem psala, mám kolem sebe skvělé a pozitivně naladěné lidi, kteří mě vyslechnou, poradí, pomůžou a dobijí energií. Fakt díky za ně, protože takové psycho jsem do svých pětačtyřiceti let nezažila a ani jsem o něčem podobném neslyšela. ,,Tohle ani v televizi nevymyslí," říkají kamarádi a kamarádky, kterým jsem ten příběh vyprávěla.

Jednou z toho bude nejspíš dlouhej blog nebo možná román. Zatím si to píšu postupně ,,do šuplíku." 

Přišla jsem k tomu jak slepej k houslím, ale otevřelo mi to oči a naučilo mě to hrát zase jinou, do teď nepoznanou hudbu života. Naučilo mě to bojovat za slabší, za ty, kteří se neumí bránit, protože jsou tak hodní, že na sobě nechají ,,dříví štípat." 

Se ti arrendi quando le cose diventano difficili, non otterrai mai nulla di importante!

(Pokud se vzdáš, když věci začnou být složité, nedosáhneš nikdy ničeho důležitého!)