Tomáš Klus na Hrad aneb Víc takových sluníček

Tomáš Klus je prostě jedinečný - jak písničkář, tak skladatel a improvizátor, ale hlavně jako člověk. Před třemi lety jsem měla tu čest, mít Tomáše na autogramiádě mé knihy a poznat ho z blízka.

Nečekala jsem, že to bude tak milý, příjemný a skromný člověk (viz blog https://karlaslezakova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=622424 ).

Jeho písničky jsem náhodně zaslechla v Itálii a okamžitě mě nadchly - ta úžasná slovní spojení, ty skvělé dvojsmyslné hříčky, to poselství míru a ten náš život v jeho písničkách.

Od té doby ho poslouchám stále, ale hlavně sleduji jeho příspěvky jak na Facebooku, tak na Instagramu. Mám hodně podobné názory, náhled na život a hlavně miluju to jeho slunce v duši. On je pro mne prostě úžasně pozitivní, otevřený, lidský a spravedlivý člověk. Takového bychom potřebovali na Hrad. Neříkám, že by měl být prezidentem, ale trocha té lidskosti a spravedlnosti by se tam hodila. A hlavně věřím, že by nebyl loupežníkem!

Když jsem včera zjistila, že Tomáš má přímo pod Pražským hradem, na Střeleckém ostrově, křest zpěvníku, hned jsem zavolala Michalovi. Můj nejoblíbenější zpěvák (nejen kvůli písničkám), náš oblíbený Střelák, příjemná kavárnička u karavanu, teplo, sluníčko, ideální večer. Navíc miluju spontánní akce a mám raději tahle menší, komornější vystoupení než velké koncerty. V tom se s tím mým panem božským také shodneme. A tak jsme hned po práci vyrazili za kulturou.

Kmotry zpěvníku se stali Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř, kterých mi bylo až líto, protože se po vystoupení chtěli odebrat směrem k domovu, ale jejich fanynky je zastavovaly jedna za druhou a prosily o fotografii. Co krok, to další a další ženská s mobilem v ruce. A tak se pánové Svěrák a Uhlíř stále usmívali, fotili, ale bylo na nich vidět, jak už by se rádi odebrali k domovu. Poslední fotografie (asi po půl hodince popocházení na třech metrech) s poslední fanynkou na okraji kavárny - bič a pryč. Kmotři nasadili takové tempo, že by jim mohl lecjaký mladík závidět a já jsem se jim vůbec nedivila. 

Tomáš po dvouhodinovém hraní začal podepisovat zpěvníky a povídat si s lidmi. Stál tam už skoro ve tmě a nad ním, mezi stromy, svítily Hradčany. Jak trefné. Takový člověk z lidu, co má srdce na dlani a harmonii v duši, takový by se nám na hrad jako rádce hodil. 

Autogramiáda mu trvala stejně dlouho jako vystoupení, protože se s každým zdravil, objímal, podával si ruce, ale hlavně si s lidmi povídal o všem možném. Fronta byla hodně dlouhá, takže jsme si sedli s Michalem ke stolečku a pozorovali Tomáše, jak s úsměvem poslouchá mladé, staré i děti. Někdo chtěl podpis do zpěvníku, někdo jen společnou fotografii, ale každý si chtěl s Tomášem podat ruku a říct mu DÍKY! 

Na stole za zvukařem byl malý raut ve zdravém stylu, vedle prodávali tři Tomášovi zpěvníky a lidé posedávali u stolečků, na trávníku nebo postávali kolem muzikantů. Prostě klid, mír a pohoda - přesně to, co má Tomáš rád a díky své popularitě může šířit mezi lidi. A jde mu to skvěle.

I manželka Tamara Klusová a jejich tři nádherné děti se účastnily této pohodové a moc příjemné akce, Odjela však ještě před setměním, asi aby uložila děti, kterým se od Tomáše moc nechtělo.

Fajn rodinka, tihle Klusíci, moc jim fandím. Jsou to všichni sluníčka, která spolu přečkala deštivé i bouřkové dny, ale zvládají to, i když být sledovanou celebritou musí být kurňa těžké!

Jak trefně říká Tamara:,,Každý den se můžeme rozhodnout. Každý den můžeme říct - já už s Tebou dál nepůjdu… Ale když srdce bolí víc z toho, že se navždy ztratíme jeden druhému, než z toho, že nám ten druhý zasadil ránu do srdce, to je ten moment, kdy máme možnost odpustit. Protože pokud dojdeme na tuhle magickou křižovatku, nedovedlo nás na ni Ego, ale Láska, která mezi námi stále ještě je."

Tak ať je ten jejich život krásně barevný, duhový, ale hlavně společný, protože když do sebe dva zapadnou jako pucle, může to být každodenní pohodově-romantická pohádka a nějaká ta přeháňka přeci pohádku nezničí.

Díky Michaelovi o tom teď něco vím :)