Ta má kozy jako vozy a to mě fakt štve!

Už delší dobu přemýšlím jestli o tom napsat a hlavně jak, abych nebyla vulgární a nikoho neurazila.

Před 10 lety, v začátcích mého psaní, napsala jsem blog, který je dodnes na mé stránce iDNES nejčtenější. Člověk by si řekl, že taková blbost nemůže mít takovou čtenost, ale název dělá opravdu hodně.

Jmenuje se Ta má kozy jako vozy a ten článek má přes třicet tisíc přečtení ... nebo možná jen otevření, protože tam žádná erotika není, jak někteří třeba čekali.

Psala jsem tam o tom, jaký je to problém, když má holka velká prsa. Nejde jen o blbé narážky a pokřikování od pitomců, čehož jsem si v mládí užila až dost. Ani o shánění kvalitního spodního prádla v rozumné cenové relaci, což není vůbec jednoduché, ale jde hlavně o zdraví.

A jak stárnu zjišťuji, že holky s velkým poprsím mají s přibývajícím věkem ještě více problémů. Zrovna minulý týden jsem byla u rehabilitačního lékaře, protože mám časté bolesti krční páteře a od toho může být prý i mravenčení v prstech. Pan doktor si prohlédl mé rentgenové snímky a prohlásil: ,,No už vám není dvacet a to poprsí by bylo dobré zmenšit. Pokud teda partner nebude proti. To víte, je to zátěž pro hrudní i krční páteř a trochu se nám taky zakulacujete.“

To asi nemyslel ta kila co mám navíc. Tak teď už se zakulacuju i na páteři, nejen na břiše, na hrudi a v obličeji, tak to je paráda. Představila jsem si samu sebe jako starou, tlustou a shrbenou, s prsama někde u kolen. V ten moment jsem se automaticky nadechla, narovnala a vypla prsa. Jako v té písničce:,,Z hluboka dýchat, vypnout prsa, břicho zastrčit.“

,,Přesně tak,“ řekl pan doktor, když se na mne podíval. ,,Musíte chodit rovně a k tomu každý den cvičit. Nejen na ty karpální tunely, ale také na páteř krční, hrudní a vemte i tu bederní, tam už máte taky nějaké změny.“ A začal mi psát další rehabilitace.

To se mu řekne ramena dolů, bradu nahoru a narovnat záda, když má člověk pětky prsa. To bych si venku připadala jak na lovu. Jó cvičit (spíš teda protahovat se) o to se pokouším denně, protože bez toho už to mnohdy nejde. Občas to dělám v koupelně u čištění zubů, občas u počítače při psaní, někdy večer před spaním. Ale že bych se dokopala na hodinku na karimatku, s tím mám trochu problém. Jako vůbec mám s tím cvičením problém. Zrovna dneska, když jsem se snažila udělat nějakou pozici z jógy, spadla jsem na prdel a byla to taková rána, že vedle mne spadla i Šimi (papouščí slečna) z bidýlka a na dně voliéry chudák čuměla, co je to za zemětřesení.

V dobrém závidím lidem, co mají cvičení jako hobby nebo jako zvyk. Když si člověk totiž na něco zvykne, tak už se na to i těší a k tomu bych se moc ráda dopracovala. Jde to zatím teda dost ztuha. Spíš to ještě nejde vůbec, abych pravdu řekla.

Ale každý den si pomyslím, že ať jsem jaká jsem, hlavně když tu můžu být a normálně žít. Vždyť na světě je tak nádherně.

Protože pak jsou tu lidé, co nemůžou žít ten obyčejně neobyčejný život. Nemocní lidé co čekají na pomoc, na zázrak. Jenže když o nich nebo o nadačním fondu (který by těm lidem mohl pomoci) člověk napíše článek, tak to má jen pár stovek přečtení a to mě fakt štve! Proč mají Kozy jako vozy pětatřicet tisíc čtenářů a Křídla pro život 440?

A to stejné je na Facebooku. Takových kravin tam má tisíce laiků a sdílení, ale když se jedná třeba o dárcovství kostní dřeně, kde mladému klukovi zbývají dva měsíce života, pokud se nenajde vhodný dárce, tak nic – žádné laiky, žádná sdílení!

Proto jsem tenhle blog pojala jako dva v jednom. S vírou, že nadpis přiláká čtenáře a druhá půlka blogu je chytne za srdce, protože mě to fakt štve a taky mrzí.

Já chápu, že každý má své problémy, že je v téhle době půlka populace (od dětí až po seniory) na antidepresivech, že lidi nechtějí číst negativní zprávy. Ale tak ať raději nečtou a nešíří politiku, která podle komentářů na sítích lidi hodně rozčiluje a rozděluje. Stejně jako jedinci nemůžou nic změnit. Ale čtení a šíření příspěvků o dárcovství, o nadacích, o pomoci – to může zachránit život spoustě lidí! Nejen tomu mladému klukovi, který se loni dozvěděl, že má leukémii a bez vhodného dárce má dva měsíce života. Jen dva měsíce, to je šílený a stačilo by, kdyby se šlo co nejvíce mladých otestovat, aby se našel jeden jedinej člověk.

Proč třeba o tomhle všechna média neinformují, proč nežádají veřejnost aby pomohla, proč se prostě nezapojí ani oni, ani žádné celebrity? To je taková bezmoc, co ten kluk a jeho rodina musí cítit, když to cítím i já, úplně cizí člověk. Vždyť by stačilo, kdyby se našel jeden jediný dárce, který by se hodil a mohl by zachránit tátu 18 měsíčního chlapečka. Tady jde o kluka, co jako hasič pomáhal zachraňovat životy jiným lidem a teď potřebuje pomoc on sám.

Ale je to i o spoustě jiných lidí, kteří nemají takové štěstí, že můžou každý den vstát a jít pracovat, odpoledne si zajít na procházku, večery trávit s rodinou. Prostě prožít si úplně normální – obyčejně neobyčejný den.