Super dětství za socíku, dospělost ve svobodě aneb Děkuji za dobu, v níž jsem se narodila

Když jsem v roce 2015 začala psát blogy o 80. letech, musela jsem čelit mnoha nepříjemným komentářům.

Někteří totiž nepochopili, že vzpomínám pouze na své dětství a ne na socialismus jako takový. Já v osmdesátých letech řešila kde seženu svítící céčka, jestli do culíku berušku nebo kopretinu, jaký obrázek bude ve žvýkačce Bajo, co namalovat kamarádce do památníku, kde potkat Martina Fialu (nejhezčí kluk na škole), jak sehnat papír nebo nějaké železo do sběru, abychom měli na Ledňáčka, Pedro či Vitacit a kam pojedeme s holkama na kole.

Mamka mi dávala drobné na zmrzlinu, ale né tolik, kolik jsem potřebovala – já byla rozežraná už v dětství. A tak jsme s kamarádem vzali dvoukolák, obešli pár stavenišť, posbírali staré trubky a další železné věci. Navrch několik balíků se starými novinami, které nám dali lidi z baráku a hned bylo na několik polárek. Když pán ve sběrných surovinách házel papír na váhu (za noviny bylo tehdy kolem 50 haléřů za kilogram), tlačila jsem tu ručičku na váze očima, aby to bylo co nejvíc. To nás bavilo!

Horší byl sběr kaštanů do školy nebo kopřiv na sušení. Z toho nebylo nic. A nejhorší byl sběr starého papíru do školní soutěže. Každý tam táhl dva balíky novin a časopisů, ruce rozřezané od provázků, někomu toho papíru rodiče dovezli autem i víc, aby si šplhli u vedení školy nebo aby jejich dítko vyhrálo soutěž, za kterou dostalo diplom a knihu. Jenže nás - akční a shánčlivé děti - tím škola vlastně obrala o několik zmrzlin či žvýkaček s obrázkem.

Jak někde vidím retro výstavu, hned tam musím. Ty věci mě totiž dokáží přenést v čase a díky nim jsem rázem zase ta malá holka, co má ještě rodiče, běhá do setmění po Hlubočepích, hraje si s mončičákem (kterého mám dodnes), žvýká Sevak a vystřihuje si panenky z papíru. Jak málo nám stačilo ke štěstí!!!

Tady, v klášteře svatého Františka z Assisi, mají na retro výstavě i herničku pro děti. Dnešní děti si tak můžou vyzkoušet a osahat ty naše – pro ně obyčejné - pro nás tehdy úžasné hračky. A jelikož jsem na výstavě byla sama (se Šimi), osahala jsem si to všechno i já.

Jako dítě jsem byla něco mezi holkou a klukem. Jezdila jsem po dvoře s Mirkem na oranžové Tatře, která na těch kostkách dělala takový randál, že zpětně obdivuji všechny obyvatele Raudnitzova domu. Pamatujete, jak to rachtalo i na rovné cestě natož na dvoře z dražebních kostek? Tahle Tatra 148 vznikla v roce 1979 a získala obrovskou popularitu.

Na výstavě měli v herničce i houpací koně a kohouty. Škoda, že už si do něj nemůžu sednout. Jako malá jsem toho kohouta milovala, jen se mi zdál takový barevnější a bytelnější. Ale je fajn, že vyrábějí alespoň napodobeniny těch starých dobrých hraček.

S kostama jsem si pohrála i dnes, jen jsem na to neměla trpělivost jako v dětství. Obdivuji všechny, kdo skládají puzzle.

Merkur – nejznámější stavebnice našeho dětství. Kluci jí milovali.

A další vzpomínková fotografie pro pány – kluky.

Je to až úsměvné, když vidím na co jsme jako děti koukaly – loutková divadýlka, promítačkana na diapozitivy. Těšila jsem se na každou novou pohádku co mamka koupila.

Tyhle plechové potvory na klíček jsem měla snad všechny. Beruška jezdila, slepička zobákem ťukala o stůl a žabka pěkně poskakovala.

Hru Blechy koupíte i dnes, ale málokdo má už koberec, takže si ji nezahrajete. Já mám doma ještě ty staré blechy z osmdesátých let, ale na plovoucí podlaze se to hrát nedá. Kloboučku hop se snad také prodává. To by mě zajímalo, jestli takové hry ještě dnešní děti potěší.

,,To je digi vole,“ vytahoval se kamarád ve škole, když jako první donesl digitální hru sovětské výroby Jen počkej zajíci. Strašně jsem si jí přála dostat k Vánocům. Měla jsem magickou tabulku i Rubikovu kostku, ale jak začala digi hra, nepřála jsem si nic jiného. Vlastně ano, kolo a mončičáka.

Ten rok jsem dostala všechno! Monchhichi, nové kolo i digitální hru - rybičky. Mamka chodila do dvou prací, aby nám mohla pořídit to, co jsme si se ségrou přály. Digi hru sehnala přes známé, už použitou, ale to mi ani v nejmenším nevadilo. Tahle fotografie není z výstavy, ale vkládám jí sem, protože tam je přesně vidět ta velikánská radost z dárků, i když vypadám jako debil.

Tenkrát jsem dostala i noční košili a ponožky s krajkou, což jsem si hned oblékla. I měkouš (oblečení pod vánočním stromečkem) udělal tehdy radost. Dostávalo se pár dárků, né několik desítek jako dnes. A všechno jsme si chtěli hned večer užít a vyzkoušet. Na kole jsem v předsíni dvakrát šlápla a pak ho odtlačila zpátky – a furt dokola. Toho roku jsem se nemohla dočkat jara! Po rozbalení dárků jsem dlouho do noci hrála digitální hru a už mě nějaká Popelka v televizi vůbec nezajímala. Asi něco podobného, jako když dneska dostanou děti pod stromeček nový iPhone. Na druhý den jsem oblékla mončičáka do svetru a čepice, co jsem měla na panenky a vyrazila s ním na boby. To býval ještě o Vánocích sníh.

Matrjošky, labyrint, fotbálek, domino, mikádo, malé telky s obrázky ... všechno jsme se ségrou měly. Já si opravdu na nedostatek hraček, knížek a dobrot v dětství nemůžu stěžovat. Mamka pracovala jako vedoucí pošty a táta byl truhlář ve filmových ateliérech Barrandov, takže vlastně vyráběl a stavěl veškéré dřevěné kulisy i celá westernová městečka. A tak občas sehnal nějaké věci ze zahraničí. Třeba prázdné plechovky od limonád, které se tehdy sbíraly, protože to v tehdejším Československu nebylo.

Dřevěné hračky byly oblíbené tehdy a jsou i dnes. Stále se prodávají jak v České republice, tak v Itálii.

Igráček – aspoň jednoho měl za socíku doma každý.

Dnešní děti možná nechápou, jak se mohlo žít bez mobilních telefonů. Ale ruku na srdce, kdo by se do té doby bez mobilů vrátil? Vždyť děti měly lepší kondičku i zrak, chodilo se víc po návštěvách, lidé se scházeli v obýváku a né na společném chatu.

Hrálo se spousta her, společně se koukalo večer na seriál nebo se hrály karty (u nás i kostky).

Vega – pro děti z Československa předchůdce dnešního Lega.

Moje nejmilovanější hračka raného dětství – včelka Mája. Jak ta makala (šlapala), když jsem jí rychle táhla – až se jí od botiček kouřilo.

Bublifuk pejsek, kuřátko se šamponem, kostky ... třeba vás to také přenese dodětství.

Tyhle nafukovačky jsem nikdy neměla, maximálně pruhovaný balón. Ale určitě si na ně spousta z vás vzpomene.

Nádherné krojové panenky, které měly moje kamarádky. Ty ale byly jen na výstavku. Nesmělo se na ně sahat, ani je vyndavat z krabičky, aby se nezaprášily.

Takový krásný nábytek do pokojíčku pro panenky (plaváčky) jsem neměla, ale jsem plaváčků měla hodně, s našima jsme udělali nádherný pokojíček z krabice od bot. Měl i okénka se záclonou a dveře se závěsem, křesílka byla z krabiček od sirek, postel z krabičky od sýrů a mamka mi vše potáhla látkou. Táta ještě udělal lampičku z ploché baterie. Tenkrát se krásně tvořilo!

Za sáček céček, šla bych světa kraj a nebyla bych sama. Jeden čas to bylo vyloženě podpultové zboží. Hrála se o ně čára, fosforeskující se měnilo za tři obyčejné, průhledné s bublinkami taktéž. Kdo měl céček málo, měnil je za jiné věci, jako například obrázky ze žvýkaček Donald nebo za kartičky indiánů (tehdy frčel i Vinnetou). Mě táta jednou donesl z Barrandova německé hrací karty Vinnetou, ale ty jsem nikdy za nic nevyměnila. Později začali po vzoru céček vyrábět eska a paragrafy i další písmena, ale to už se nechytlo. Pouze céčka se stala fenoménem osmdesátých let.

A teď už jen pár fotek z výstavy, aby si každý mohl zavzpomínat na dětství, na hračky, na rodiče. Vždyť kdo u nás neměl točící káču, krasohled, hliněné či skleněné kuličky s duhou, různá autíčka na setrvačník a mnoho dalšího co je na fotografiích?

S autodráhou jsem si hrála u kamarádů hrozně ráda. Ještě slyším ten zvuk, jak se autíčko rozjelo, když se ten camfrňous vložil do drážky a zmáčknul čudlík.

Pánové jistě rádi zavzpomínají na nejznámější stavebnici v retro provedení.

Zbytek fotografií vložím veřejně na Facebook, kdyby chtěl někdo ještě víc zavzpomínat. Říká se, že nejkrásnější vzpomínky jsou ty, u kterých se usmíváš. A já se na každé retro výstavě usmívám od začátku do konce.

Každá doba má své pro a proti. Teď se máme jak na zámku – říká Miluška, které je 82 let a já s ní souhlasím. Ale dětství v osmdesátých letech bylo báječné, opravdové (né virtuální). Od školky děti chodily ven i bez rodičů, jen se svými sourozenci nebo staršími kamarády. Každý měl svojí partu, domů se chodilo za tmy, žádná neustálá kontrola rodičů. Takové dětství rozvíjelo mezilidské vztahy, představivost, kreativitu, smysl pro orientaci, samostatnost, odvahu i fyzickou zdatnost.

Užila jsem si dětství se spoustou kamarádů, každý den za každého počasí venku beze strachu, s respektem ke starším lidem, ke zvířatům a k přírodě. Bylo to dětství bez internetu a mobilních telefonů, bez make-upu ve třinácti letech a bez brýlí, které dnes vidíme u tolika dětí.

Jsem šťastná a děkuji za to, v jaké době jsem se narodila. Zažila jsem krásné, bezstarostné a bezpečné dětství v socialismu a dospělost ve svobodné zemi!!!