Sex ve městě po pražsku aneb Pana božského po čtyřicítce nehledejte

Nedávno jsem se sešla s kámoškama. Pět pohledných svobodných holek kolem čtyřicítky, co mají vlastní byt, jsou finančně nezávislé na chlapovi, mají fůru kamarádů, ale většinu nocí spí vedle plyšového medvěda. Kde se stala chyba?

Na večeři jsme probíraly ty naše vztahy. Všem nám je kolem čtyřiceti, některá je svobodná, některá rozvedená. Některá z nás má děti, ale žádná nemá chlapa, co by s ní žil, i když jsme všechny už nějaký ten pátek zamilované.

,,Ten můj je super, je to miláček. Jen mě sere, že chlastá a hulí trávu. Doma ho nechci," povídá Mirka. ,,Ten tvůj hulí trávu, ten můj má zase dvě rozmazlené děti, které doma taky nechci," odpoví jí Jana. ,,Někdo má doma rozmazlené děti a někdo děti nemá, ale od manželky se neodstěhuje - prý kvůli baráku." Ušklíbne se Veronika.

Monika jen dodá: ,,Holky, buďte rády za to co máte. V našem věku už si nemůžeme vybírat jako ve dvaceti. Ono ani není moc z čeho. Všechno je to buď ženatý, zadlužený, v bordelu nebo v hospodě. Hlavně, že vás baví a uspokojí v sexu. A pak, nemusíte mu vařit, prát, poslouchat jak prdí ... já bych manželka už bejt nechtěla."

Monika je asi jediná v pohodě. Je rozvedená, má svého ženatého pana božského, který ji sehnal dobrou práci v reklamce, zahrnuje jí dárky a létá s ní na dovolenou. I když ... pan božský jak pro koho. On je úžasný pro ni, ale opravdový pan božský to není, vždyť je to ženatej chlap! To, že má s manželkou tři děti a ona už žádné asi nestihne, to jí nevadí. Monice to takhle naprosto vyhovuje ... alespoň to říká.

Já se zdržela ,,hlasování," o mne už stejně všichni všechno vědí z blogů. Kamarádky čtou moje příběhy, a když se takhle jednou za čas sejdeme všechny dohromady, povídají hlavně ony o svých životech. Tentokrát však bylo téma jasné a jediné - chlap.

Na chvilku jsem si připadala jako Carrie Bradshawová. Jen nás místo čtyř bylo pět a neseděly jsme u salátu v drahé restauraci, ale u pizzy, neměly jsme luxusní módní výstřelky, ale džíny a na nohou místo lodiček Jimmy Choo byly tenisky.

Rozjela se diskuze na téma normální chlap a holky mluvily jedna přes druhou.

,,Normální nezadanej chlap ve středním věku neexistuje."

,,Seznamky jsou plné svobodnejch holek co hledají lásku a ženatejch chlapů, co hledají sex, protože je to doma už nebaví."

,,Nebo hledají bydlení, protože je ta jejich vyrazila a oni nemají kam složit hlavu."

,,Ale Mirko, to nesmíš na seznamce hledat černovlasé fešáky kolem čtyřiceti, ale pány po padesátce, trošičku tlusťoučký a trošičku plešatý. Smála se Monika. Ona je furt vysmátá. 

I této diskuze jsem se pozdržela. Na seznamce jsem nikdy nebyla a nikdy jsem nežila sama. Až teď, co jsem se vrátila z Itálie. A žít jednou v životě dva roky sama, to zas není taková hrůza k diskuzi. Začátek byl sice dost drsnej, ale po roce si začínám zvykat. Jen aby se za tu dvojku nedostala nula.

S přibývajícím vínem přibývalo v diskuzi i sebekritiky.

,,Holky, my jsme takové krávy. Jsme tak zamilované, že nás neodradí ani nulová perspektiva, hádky a probrečené večery s plyšákem."

,,No jo, ale ty společné chvíle, ty neuvěřitelně silné emoce, které prožíváme, když jsme s ním. To vzrušení, ti motýlci v žaludku. Copak to máš po třech letech s chlapem, se kterým žiješ? Nemáš. Ten se ti okouká a přestane tě bavit. Vždyť s náma to taky není jednoduchý a chlap ve čtyřiceti už ví, že je to prakticky všude stejný, tak si raději nechá jistoty doma a vzrušení venku. Já budu raději milenka než manželka." Rozčiluje se Monika nad tím, jak se ostatní litujou.

,,Nebudeme to hrotit, hlavně se tu nehádejte, člověk by si měl užívat přítomnosti a nemyslet na to, co by - kdyby. Vždyť jeden neví, jestli tu zítra ještě bude. Viď Mončo." Usmívá se Veronika a v duchu závidí Monice, že to dokáže brát s takovým nadhledem.

A ve stejném stavu se už rok a půl nachází i moje kamarádka Lenka.

Před půl rokem za mnou přišla ubrečená, ať jí poradím.

Byla až po uši zamilovaná (což je krásné), ale jak už to bývá, velká láska má i velký problém (u nich to byla vzdálenost).

Po roce tohoto vztahu ani jeden nechce udělat ten krok - nechat svou práci, svůj byt, své město.

Vídali se jen o víkendech, ona nechtěla z Prahy, on do Prahy. Jenže Opava je daleko a čtyři hodiny cesty tam, čtyři zpět, to jde jen ve dnech volna.

Přes týden si x hodin volali, celé dny si psali zprávy. Pak přišel víkend a pokaždé to bylo jako poprvé - nádherné, plné lásky a vášně. Stačil jeden pohled, jedno objetí a oba věděli, že ten týden vydrží, protože za tuhle velkou vášeň to malé trápení stojí.

Uběhl rok od jejich seznámení a konečně jeli na společnou dovolenou. Měsíc na chalupě jim trochu posunul ty růžové brýle. Začali se poznávat i po jiných stránkách.

Ona si stěžovala, že musí být vše podle něj, že se celé dny točí jen podle jeho zálib a koníčků. Přece, když jdou x krát na tenis, který baví jeho, můžou jít alespoň občas na kolo - což baví ji. Ale jelikož on hraje tenis závodně, musí prý trénovat. A tak to byl tenis za tenisem a kolo leželo zaprášené v koutě. Lenka kvůli Petrovi začala měnit své koníčky za jeho, a aby ho neztratila, ztrácela sama sebe.

On si zase stěžoval, že už to není ta veselá holka co poznal, že hrávala tenis ráda, a že se jí teď furt něco nelíbí. Navíc oba hodně žárlili.

Začali se hádat.

Hádky se stupňovaly, po návratu z dovolené bylo zpráv čím dál míň a občas vynechali i nějaký ten společný víkend. Chtěli to ukončit, protože oba věděli, že to nemá žádnou budoucnost. Jenže pokaždé, když se viděli, jejich srdce vyhrávalo nad rozumem. A tak pokračovali dál.

Marné byly mé rady, i rady ostatních kamarádů, ať to Lenka skončí, že se utrápí.

Minulý týden jsem tu kamarádku viděla zas. Zašly jsme na skleničku a přišla mi naprosto v pohodě.

,,Tak co, jak se máš? Máš někoho nového?" Zajímalo mě, jestli si třeba napsala na seznamku, o které tak uvažovala.

,,Víš, já jsem Káji furt s Petrem. Miluju ho, i když vím, že to nemá perspektivu. A i když probrečím spousty večerů a užírám se lítostí a žárlivostí zároveň, nechci o něj úplně přijít. Za ten rok a půl jsem nepotkala chlapa, který by se mi líbil a přitahoval mě víc jak on. Ty víš, že můj bývalý vztah byl poslední roky spíš kamarádský, že jsem si s Michalem v posteli nerozuměla, že jsem po deseti letech soužití prosila pána Boha, ať ještě jednou zažiju krásné milování se vším všudy. Přála jsem si to z celého srdce, ale jen to, nic víc. Pro příště vím, že přání, která voláme k nebi, musíme upřesnit. Pán Bůh mě vyslyšel, poslal mi krásného chlapa, se kterým je milování úžasné, ale budoucnost nulová."

Lenka se zadívala do skleničky s vínem. Nejdříve měla slzu na krajíčku, pak se ale napila, usmála a dodala: ,,Když srdce válčí s rozumem, odnáší to játra."

Její vztah trvá už rok a půl. Ona poslední půlrok (během týdne) přemýšlí nad tím, že je to o ničem, že bude lepší rozchod, protože se nemůžou sestěhovat. Vždyť by se ona tam - či on tady trápili.

Ale pak je víkend, objetí ve dveřích (stejně silné jako při prvních schůzkách), vášnivé polibky, krásné večery i noci. Při každém takovém víkendu si řekne, že stojí za to, pro tohle vydržet, že se třeba ... jednou ... něco změní.

A úterý už je zase rozpolcená a po večerech, kdy leží sama v posteli, kdy je jí tak smutno, až to píchá na hrudi, kdy se slzy kutálejí po tváři jako skleněnky, kdy čeká na zprávy od něj, ale on nepíše a žárlivost ji nahlodává, v takových večerech je rozhodnutá, že to už dlouho nezvládne.

Nikdo jí neporadí, protože ona neslyší rady ostatních.

Když je totiž člověk opravdu zamilovanej, neslyší nikoho, jen své srdce!

Je až neskutečné, co člověk dokáže udělat, když se zamiluje ... často se chová jako debil. A i když to ví a rozum mu říká přestaň, on v tom stále pokračuje. Kolikrát zahodí svůj život pro život partnera, úplně se změní tak, že ani jeho dlouholetí kamarádi ho pak nepoznávají. 

Opravdu zamilovaný člověk prožívá tak strašně silné emoce, že je mu z toho úzko (určitě všichni znáte ten svíraví pocit na hrudi).

Pokud je s milovaným protějškem, je mu krásně úzko, usmívá se jak blbeček, někdy štěstím a radostí i zaslzí.

Když je bez své lásky nebo pokud se pohádali, když čeká na jeho zprávy, telefonát nebo hůř - když žárlí a cítí se sám, je mu také úzko. Ale tohle úzko bolí - bolí od hrudi až do konečků prstů.

A pokud vám je častěji úzko ze smutku než z radosti, měli by jste to asi ukončit. Srdce by se mělo častěji smát než brečet.

Ale, na druhou stranu ... třeba já. Tenhle rok nebyl pro mne v tomto směru vůbec jednoduchý, avšak mám to štěstí, že ošklivé vzpomínky z hlavy vypouštím a to hezké mi tam zůstává.

Milovat je v životě hrozně důležité a podle mne stojí za to bojovat.

Věřím tomu, protože navzdory tomu všemu, jsem stále optimistka. A to je v lásce to hlavní!