Já jsem měl ještě pár let do narození, moje maminka byla tou dobou jako instruktorka na táboře, který byl v kopci nad silnicí a když slyšela ten divný hukot, vyběhla ven a nevěřícně koukala na to, co se tenkrát dělo.

Ahoj Martine, díky za komentář

Mně byly 3 roky, ale dodneška si pamatuju ruské tanky na protějším kopci a jak se maminka o mně bála.

Tak to jste jak Michael, taky si to pamatuje

Kájo, 21.8.68 absolutně nejhorší den v mém životě. Bydleli jsme u Letné. Takže letadla na Ruzyň z první ruky, a hukot tanků, které jezdily k min.vnitra. Děs.

Navíc otec byl ten večer připravený na operaci žlučníku, a když mě o půlnoci máma budila, nenapadlo mě nic jiného než, že se něco stalo, a je s ním zle. Opravdu šok.

Takže na to se zapomenout nedá.

Michal taky bydlel na Letné, ale ty dny byli tady v Nači. Muselo to být fakt šílený

Naštěstí jsem to zažil jako kluk a potom poslouchal rodiče. Děsí mne, že jsou i dnes lidé, kterým to přišlo jako normální a jsou schopni to všechno relativizovat. Karma, Kájo.

Děkuju Tome

Karma.Kájo,při Vašem posledním odstavci jsem jenom naprázdno polka.Mám 68 v živé paměti.Bylo mně tehdy deset a obrněnce a vojenská auta si to fičela okolo našeho baráku.Rodiče v zaměstnání a já s babičkou a mladší sestrou doma.

Rádio na plné pecky, v očích dospělých zděšení,v obchodech blázinec,jenom my děti jsme nic nechápali.Pamatuju si,že jsem tenkrát dostala od tatínka(poprvé a naposled)pořádný výprask.Měla jsem zakázané jít k silnici,ale já jsem utekla přes zahradu k sousedům.Doma mně nikde nenašli a tatínka napadlo jít k sousedům a já jsem si tam s klukama klidně skládala merkura.Doma byla výplata.Měli o mně strach,protože ta auta jezdila úplně po krajnici a byl to hukot.

Moc děkuju Věrko za krásný komentář a za vzpomínku

Kazdy kdo prozil 21.8.1968 ma sve vzpominku. Me to vzdycky pripomina srovnavaci data 21.8.1968=15.3.1939 napasana na vsech plotech, chdnicich atd, kde se dalo. Srovnavam i ted: Tedy nemecsti naciste aspon nic nepredstirali, zkratka; my tady poroucime a vy budete poslouchat. Kdezto ti sovetsti (v podstate rusti byli ti co meli rozhodujici vliv) komuniste udelali stejnou vec, Jen byli o to podlejsi tim, ze se vydavali za nase bratry a svou agresi vydavali za bratrskou pomoc.

A dosud se nezmenili, jen snad v tom, ze sluvko "rusti" uz nema sovetskou kamuflaz.

Bratrskou pomoc poskytuji rusti slovansti bratri na Donbase, Luhansku, Podnestri atd.

Neomezuje se jen na Slovany jak jsme videli v Gruzii, kde Rusove poskytli "nezistne" bratrskou pomoc Ossetijcum a pritom se jaksi ocitli az kdesi v pristavu Poti a v blizkosti Tbilisi. Proto, slysime od Rusu o slovanskem bratrstvi je lepe zvysit pozornost.

Jak v r. 1968 prohlasil francouzky komunisticky predak Roger Garaudy; "Slysim li o bratrske pomoci, vidim prijizdet tanky".

Děkuju za komentář. A že se tu zase rozlejzají jak šváby

Bylo mi 22 let a byl z konce slibného vývoje pořádně zhnusen. Když jsem ráno 21.srpna uslyšel v rádiu hymnu a potom oznámení vpádu vojsk VS, bylo mi do breku z toho ponížení. Když někdo vstoupí na území státu a začne diktovat, je stejné, jakoby někdo vnikl násilím do mého bytu a poroučel mi, kde se mám zouvat a co bude k obědu. Potvrzuji, že hub tenkrát bylo opravdu hodně. Do lesů se lidé báli, protože po silnicích jezdily ruské kolony. Sám jsem jezdil na pionýru a od tanků jsem držel odstup. Sovětští vojáci si mysleli, že mi to víc nejede. Měli z toho prču, gestikulovali a něco pokřikovali. Oni vůbec nevěděli, která bije. Mysleli si, že jsou na cvičení v nějakém státě SSSR.

Moc děkuju za krásné povídání, jsem vděčná za každý autentický zážitek

Kájo, díky!

Já Tobě Míšo