Ptej se a poslouchej aneb Mělo by se vzpomínat na rok 1968

Les, spousta hub, ticho, jen zpěv ptáků a najednou ... ruská vojenská auta. Psal se rok 1968, byl jedenadvacátý srpen a moje maminka měla za pár dní porodit moji sestru Ivetu. 

Já okupaci nezažila, ale vždycky mám husí kůži, když koukám na záběry a na filmy z tohoto dne. Třeba zrovna v seriálu Vyprávěj je tahle scéna velice dojemná a občas si na ni v lese při sbírání hub vzpomenu. Muselo to být šílené, zvláště pro ty, co zažili válku a hlad. A právě v sedmém díle s názvem 21.srpen je tohle nádherně zfilmované. Člověk ač to nezažil, díky Bohu, vžije se do děje, cítí strach, beznaděj a neudrží slzy.

Miluju tenhle seriál, je za posledních deset let asi můj nejoblíbenější a viděla jsem ho xkrát. Je to seriál o nás, o době kterou jsme prožili, o věcech které jsme všichni měli. Všechno mi tam připomíná mé dětství a já vzpomínky na dětství (jak všichni z mých blogů víme) miluju. Nejsou to ale vzpomínky na socialismus a na politickou situaci, o které jsem tehdy neměla ani tušení. Vždyť v mých šestnácti letech, kdy jsem za sebou ještě tahala ,,dřevěného kačera," se vše obrátilo a mé dospívání jsem k mému štěstí prožila ve svobodném státě. S mojí upřímností a nevymáchanou hubou bych si jinak nejspíš nadělala dost problémů. To co miluju a o čem píšu jsou vzpomínky sic na osmdesátá léta, avšak na kamarády, se kterými jsem běhala od rána do setmění venku, na céčka, mončičáky, šumáky a polárky, ale hlavně na rodiče, kterým jsem denně vděčná za všechno co pro mne udělali. Třeba i za to, jak mě táta brával na houby, učil mě je sbírat, čistit, poznávat a rozeznávat. Jak mne naši naučili, že les mám milovat, nic v něm hlavně neodhazovat, být potichu a nevyřvávat. ,,V lese se nekřičí, to podhoubí nech hezky upravené a hlavně nekopej do žádných hub!" Slyším stále tátova slova. 

Vyprávěj miluju možná i proto, že seriálová máma Jana mi připomíná mojí mamku Jiřinku, táta Josef mého taťku Karla a nemluvě o tom, že intériéry bytů jsou skoro stejné, jako byl ten náš a nádobí, hračky či oblečení úplně stejné. Vždy se ponořím do děje tak hluboce, že nevnímám okolí a ten přenos v čase je neuvěřitelně silnej a úžasnej. A když je 21.8., pouštím si tenhle díl, při kterém, ač ho vidím snad po desáté, neudržím slzy. Nemělo by se zapomínat na tu hrůzu, která se stala v době, kdy už to nikdo nečekal. Všichni si mysleli, že válka nebude, nemůže být, ale toho jedenadvacátého srpna 1968 zůstali stát bez dechu. Já, ač narozena o pět let později, vzpomínám každoročně a ráda poslouchám vyprávění těch, kteří tento hrozný den prožili. Člověk si pak váží mnohem víc té doby, ve které žije a přestává si stěžovat na cokoli. 

Nedávno mi vyprávěla Miluška, jak byla s tehdy s tříletým Michalem v Načeradci. Malej Míša si hrál u okna se svojí špuntovkou, když se ozval burácivý zvuk vojenských aut. Všichni vykulení, s otevřenou pusou sledovali co se děje, ale raději šli dál od oken a bez špuntovky. Tu museli schovat za kuchyň, aby s ní ten malej špunt nechtěl chodit na náměstí do obchodu, jak bylo do onoho dne jeho zvykem. Když se kolona vojenských aut zastavila v ulici, všichni se schovávali a zamykali vrata, aby po nich vojáci nechtěli vodu či potraviny. ,,Přece je nebudeme napájet a podporovat," domluvili se sousedi a hromadně zamkli svá stavení. Moc ráda poslouchám vzpomínky Milušky, která vypráví nejen poutavě, zajímavě, ale také velmi vtipně. 

Mamky a táty jsem se nestihla zeptat kde byli, jak ten den prožívali a co cítili. Jelikož ten den byla středa, tak taťka nejspíš na Barrandově v práci a mamina asi doma, když měla týden před porodem. Škoda že se to už nedozvím. Čím jsem starší, tím více mě tyhle věci zajímají. Od mamky, ač umřela velmi mladá, dozvěděla spoustu věcí o naší rodině, ale s přibývajícím věkem je stále víc a víc toho, na co bych se strašně ráda zeptala. Pozdě!

Vy, kdo ještě máte rodiče, či prarodiče, ptejte se jich na všechno možné, na jejich život, na vaši minulost, povídejte si u kávy s bábovkou, u večeří, u vínka, v krásných letních i v dlouhých zimních večerech. Jednou, až židle naproti vám bude prázdná mohlo by vás mrzet (né že by mohlo, ale mrzelo by určitě), že jste se neptali.