Proč jsem tak dlouho nepsala aneb Pomoc přechod!

Hodně lidí se mě ptalo, proč už nepíšu. No já bych psala, ale ta padesátka mě úplně vykolejila. Najednou jsem to vůbec nebyla já. Jó když se zblázní hormony, můžete se zbláznit i vy.

Střelec – to jsem já a tohle znamení na mne vždycky perfektně sedělo. Ale s nástupem perimenopauzy jsem se začala měnit. Rok před padesátými narozeninami přišly první návaly horka. Ty menší, kdy vám stačí vysvléknout se do trička, i když všichni kolem vás jsou v péřovce, to by ještě šlo, to se dá zvládnout. Jen jste pak častěji nastydlá. Ale začalo se to stupňovat. Ten pocit, jako když vám někde na hrudi bouchne žhavá koule a vedro se žene do hlavy, tak ten je fakt hnusnej. Najednou vypadáte jak spařený prase – jste rudá v obličeji a pod vlasy vám stékají čůrky potu. Je vám takové vedro, že začnete odkládat oblečení, ať jste kde jste, jelikož se vám zdá, že jinak uhoříte. V obchodě, na poradě, na jednání. Každému se omlouváte a vysvětlujete, že máte nával. Starší ženy to naštěstí chápou, starším mužům svlékání nevadí, ale ti mladší na vás koukají jak na blázna. Rolák v zimě je nejhorší, ten byste nejraději roztrhala, hlavně v autě, kde ho za jízdy nesundáte. Okýnka při návalu otvíráte, i když leje nebo jedete po dálnici – to si pak připadáte jak Bridget Jones v kabrioletu. A v zimě si do auta sedáte jen v tričku, protože tu chvilku zimy vydržíte, ale to vedro ve svetru – ještě hůř v bundě, to prostě nedáte. Proto pak nosíte jen rozepínací věci, tílka i v prosinci, volné kalhoty a punčocháče – ty už nenosíte vůbec. V tu dobu, kdy tahle ,,tepelná parádička“ dorazila i ke mně, nosily se ještě elastické džíny a řeknu vám, že pod nimi se při návalu člověk cítil jak horkej chleba v igeliťáku. Díky Bohu za módu širokých nohavic! V létě je to ovšem ještě horší, to už totiž nemáte co sundat a kde se ochladit, když je venku třicet ve stínu. Vzpomínám si, že mamka to měla také, bylo jí takové vedro, až se jí dělalo mdlo a za pár okamžiků se třásla zimou. Prý je to dědičné, takže super, čekají mě ještě zimnice!?

A loni v létě se přidaly další hormonální trable. Venku na sluníčku kolem čtyřiceti stupňů, klimoška v autě běžela na plné obrátky a já zůstala stát v zácpě. Najednou ve mně bouchla ta žhavá koule a mně se zdálo, že se v tom autě uškvařím. Otevřela jsem rychle okýnka a pustila klimu na max. Hlavou mi proběhlo, že stejně tak se cítí zvířata zavřená v létě v autě na parkovišti – šílenost! Lidi prosím vás nenechávejte je tam ani na pět minut, ani když mají trochu otevřeno a misku s vodou – stejně je tam šílené vedro!!! A z vašich pěti minut je pak ten čas o dost delší, to si přiznejme. Najednou se mi v tom vedru začalo hůř dýchat, motala se mi hlava, nohy jsem měla těžké a připadalo mi, že každou chvilku omdlím. Od té doby jsem se začala bát vjet autem do zácpy kde není možnost odbočení, ale i do tunelu. Já, která jezdívala v noci sama do Říma a tunely v Perugii bych prošla i pěšky, já nemůžu do Blanky? Samotnou mě to rozčilovalo, nepoznávala jsem se, ale další šok přišel na eskalátorech do metra. Najednou se mi blbě dýchalo i tam a představa, že se vlaková souprava zasekne v tunelu mě děsila jak Freddy Krueger. Co to se mnou je? Honilo se mi stále hlavou. Vždyť metrem jezdím od mala, nikdy jsem se v něm nebála, ani když se zastavilo v tunelu pod Vltavou. Nicméně jsem se dole otočila na podpadku a ty eskalátory zase vyjela nahoru. Naštěstí má Praha perfektní MHD, takže tramvají to šlo.

I výtah jsem přestala zvládat, takže šup – do pátého patra hezky pěšky. To jediné bylo na té mé klaustrofobii (diagnózu mi určila AI) dobré. Dokonce jsem začala cvičit doma i jógu, protože ta je prý na psychiku velice dobrá. Při té příležitosti jsem zjistila, jak jsem strašně křupavá a neohebná. Takže jsem místo jógy začala chodit dvakrát týdně plavat. Člověk si plaváním taky čistí hlavu, masíruje tělo a v té vodě to křupání není slyšet.

Jenže můj stav se nelepšil. Když jsem se v noci probudila a byla jsem doma sama, začala jsem se bát. Né zlodějů, ale že se mi něco stane. I když mi rozum říkal, že se mi nemůže nic stát a kdyby přece, tak mám Michala na telefonu, sousedku s klíčema vedle, auto pod barákem a nemocnici Vinohrady pět minut od domu. I tak mě ten strach užíral. Začalo mě pálit na hrudi, na zádech a ani Bachovy kapky nepomáhaly. Budila jsem se ve tři v noci, čuměla z okna jestli někde někdo svítí (jako kdyby mi to k něčemu bylo) a čím víc jsem se soustředila na spaní (už jsem i ovečky počítala), tím víc jsem byla vzhůru. Jindy bych si šla zakouřit a dát skleničku vína, ale cigarety (ty dvě relaxační denně) jsem odhodila v padesáti, když mi zjistili poruchu štítné žlázy. Taky se to prý stává přechodem, najednou mi přestala fungovat. Víno ani jiný alkohol pít nemůžu, protože po něm mám ještě větší návaly a mnohem častěji, takže mi v noci nezbývalo nic jiného, než dechová cvičení a modlení se, abych rychle usnula. Paráda - ke klaustrofobii ještě panická ataka? Chytala jsem se už za hlavu a po pravdě, ta psychika mě trápila víc než fyzická bolest, která s padesátinami dorazila také. Bylo to skoro ze dne na den – takovej ,,balíček“ k narozeninám. Podobnej tomu od zdravotní pojišťovny:,,Všechno nejlepší k narozeninám, hrozí vám hrozná nemoc, dojděte si na vyšetření,“ psala pojišťovna. Super, to máte hned hezčí narozeninový den. No a tělo mi hned po narozkách taky ukázalo, že ty lepší roky už jsou fuč. Nejdříve nefunkční štítná žláza, takže můj první každodenní prášek. Pak karpály a z aury k migréně bez migrény, stala se aura k migréně s migrénou. Ta padesátka mě fakt vykolejila! No můžu vám říct, že k tomu ta klaustrofobie plus panické ataky a člověk by si dal nejraději trvalé bydliště na vrátnici ve Vinohradské nemocnici.

Ale co s tou klaustrofóbií a s tou atakou? Přece nebudu furt chodit pěšky domů – né že bych to nepotřebovala, ale řešit to musím. Jenže sehnat dobrého psychologa je v dnešní době jako najít poklad.

,,Zdeňku prosím tě, mohla bych se u tebe zastavit pro radu?“ Volala jsem mému bývalému šéfovi, který dělal léta v Bohnické léčebně ředitele. Už je to dvacet let, co tam nepracuju, ale tihle lidé z PL Bohnice (ať už lékaři nebo terapeuti) jsou strašně prýma. I po dvaceti letech se k vám znají. Zdeněk mi poradil i pomohl. Teď už zase můžu projet tunelem, jezdit výtahem i metrem (pokud se nesekne, to by seklo se mnou) a je to strašná úleva! Hormóny jsou holt potvory a dokáží vás změnit tak, že se ani vy sami nepoznáváte. Doufám, že ten úplný přechod mě nerozhodí ještě víc. Zatím ale můžu aspoň psát blogy (na které jsem v tom období neměla pomyšlení) a být to zase já – snad už napořád, když pán Bůh dá!!!

Pokud by někdo z vás potřeboval poradit v oblasti aury kdy přestáváte vidět, klaustrofobie, panických ataků či nespavosti – pište. Po tom roce u obvodního lékaře, neuroložky, u Zdeňka, na AI a čtení různých článků už jsem v tomhle docela odborník . A hlavně vím, že když se v tom člověk ocitne a neví koho se zeptat, neví sám co se sebou dělat, tak je každá zkušenost dobrá a každej pokec s tím, kdo má či měl podobný problém hodně pomůže! Psychologů je málo, ale kamarádů a dobrých lidí naštěstí stále dost :)