Porno a feťáci aneb Dnes už bych dítě nechtěla

Musím uznat, že naše dětství a dospívání bylo jednodušší. Běhali jsme sami venku do setmění, váleli se na loukách i v lese a doma se mohli koukat leda tak na Vlaštovku. I pro rodiče to bývalo v tomto ohledu lehčí. 

Nemuseli se o nás tolik bát, všude nás doprovázet, stále kontrolovat. Nebývalo takových aut, drog a internet, kvůli kterému se pedofil dostane snáze k dítěti a dítě snáze k pornografii.

Vždycky jsem si myslela, že čím budu starší, tím víc mě bude mrzet, že nemám děti, ale je to přesně naopak. V dnešní době a v mém věku už bych totiž jejich výchovu nezvládla - jak fyzicky, tak psychicky (to hlavně). 

Když mi kamarádka vyprávěla, jak načapala osmiletou dceru u tvrdého porna, neuměla jsem si to představit. Takové roztomilé blonďaté ,,miminko" a ono sjíždí sado-maso? Vždyť to pro ni musí být jako horor? Co to udělá s její psychikou? Rodiče tablet schovali, všechno s ní v klidu probrali, malá slíbila, že už se na to nikdy koukat nebude a druhý den se v historii jejich pracovního počítače (na který nesměla) ukázaly podobné stránky - pět minut po jejich odchodu do práce, pět hodin shlédnutí. Prý na to ve škole kouká spousta dětí! No, černobílé fotografie nahých chlupatých žen a mužů už nefrčí, prostě jiná doba.

A co teprve ti feťáci - všude kam se podíváš! Tak vám nevím, jestli jsem víc naštvaná nebo zklamaná. Nějak se prostě nemůžu smířit s tím, že ani ty vesnice už nejsou pro děti bezpečné. Můžete své potomky naučit stejné věci, jaké učili rodiče nás a které nám k pěknému a bezpečnému dětství stačily (co máme a nemáme dělat, kde přecházet silnici, že s nikým cizím nesmíme nikam chodit atd). Jenže v dnešní době je tohle všechno málo!

Nedávno se na Facebooku objevila fotografie injekční stříkačky, v trávě před rodinným domkem. To místo se mi zdálo povědomé a jelikož tu fotografii sdílel kamarád z Poříčí nad Sázavou, kam jsem jezdívala celé mládí, otevřela jsem si post i s komentářem. Myslela jsem, že to bude třeba Benešov.

,,Cože? Načeradec?" Nevěřila jsem vlastním očím, ale místo na fotografii jsem poznala ihned. Rázem se rozplynula má naivní představa o malebné vesničce, kde je vše tak, jak má být. Četla jsem si všechny ty rozhořčené a slušně řečeno naštvané komentáře, jak to místní obyvatele rozčiluje, protože to ve většině případů nejsou tamní rodáci, ale přistěhovalci a čím dál častěji si to nějaký feťák píchne na dětském hřišti, na koupališti nebo na náměstí a jehlu pohodí na zem. I fotografie, která nás všechny tak naštvala, byla pořízena na trávníčku vedle náměstí. 

Hned jsem si vzpomněla na Michala, který chodí po Načeradci bos - prý je to zdravé. No tak teď nevím!

Taky jsem po zahradě na jeho doporučení začala chodit bez bot (zase po letech). V mém věku už všechno doporučené zdravé beru všema deseti. Navíc si u toho zavzpomínám, jak jsme jako děti chodívaly bosky všude, po loukách, po lesních cestičkách i po náměstí, skákaly jsme do kaluží a brodily se potokem i v Hlubočepích (v Praze 5), což teprve na vesnicích, tam běhal bos každej pořádnej kluk, jenže tenkrát nic nehrozilo. Lahve bývaly vratné, to si jeden rozmyslel rozbít ji někde o kámen. Tehdy byla každá kačka dobrá a za jednu flašku od píva, měla jsem lízátko nebo polárku. Píchnout nás při došlapu mohla tak jedině včela, což byl problém spíš pro alergiky, kterých v té době taky nebylo tolik jako dnes. Vzpomínám, jak jsem v Samopších u Sázavy běhala celé dny bosa po loukách až dolů k řece a mamka mi říkávala, abych koukala pod nohy, ať si neukopnu palec nebo nešlápnu na vosu. Tehdá jsem na ni nešlápla, ale za to jsem ji snědla. Seděla jsem takhle s krajícem chleba před chatičkou ROH FS Barrandov (pro ty mladší - Revoluční odborové hnutí filmového studia Barrandov), koukala kde co lítá, ale že mi sedí vosa na salámu, to jsem neviděla. Pomohla rozpůlená cibule přiložená na jazyk. Zlatý to časy. 

Dříve mi kamarádi říkali:,,To je nám líto, že nemáš děti." I mně to tenkrát bylo líto (viz blog Proč jsem nikdy neotěhotněla). Dnes slýchávám naopak čím dál častěji:,,Ty se máš, že nemáš děti." Zrovna včera, když jsme zašli s kamarády na večeři, rozběhla se debata na téma děti.

,,To jste slyšeli ty statistiky, jestli jsou šťastnější lidi s dětma nebo bezdětný?" Zeptal se jeden z kamarádů a hned nám řekl výsledek statistik - nejšťastnější jsou ti co mají děti ... už z baráku. 

,,To je pravda, já si připadal jak křeček v kleci," začal vyprávět další kluk. ,,Než děti vyrostly, byla to fakt fuška. Třicet let kolotoče - do práce, z práce rovnou s dětma na gymnastiku, jiný den zase zpěv nebo je rozvést po kamarádkách, po dvou hodinách čekání domů, k tomu vydělávat tak, abych všechno zaplatil, aby holky nestrádaly a co teprve dovolené - moře, hory! Manželka nepracovala, ale nechtěla řídit auto, i když řidičák měla a já tedy musel jak finančně zabezpečit celou rodinu, tak s holkama objíždět všechno co bylo třeba. Uf, naštěstí už to mám za sebou. Teď už jsou vdané, už se o ně stará někdo jiný, ale byla to honička ... být v Praze jednička." Smál se tenhle skvělej kluk. Teď už se směje, díky Bohu, ale před lety z toho stresu vyhořel. Jeho manželka nepracovala - nechtěla, bydleli v pronájmu a poté co jim zvedli nájem na dvojnásobek, nedal to a vyhořel. Podpořila je tehdy finančně jeho sedmdesátiletá maminka, která v té době ještě pracovala, protože manželka řekla, že pracovat prostě nebude. Neuvěřitelné příběhy, co člověk takhle slyší. Já bych ji hnala sviňským krokem. Taková nehoráznost válet se doma u televize a brát si peníze od staré ženské. 

,,Neboj, na každou svini se vaří voda," ozvala se Katka. ,,Já jsem ve stejné situaci, jen manžel nechtěl pracovat, tak jsem ho vykopla a teď žiju s klukama sama." Pustila se do debaty pětatřicetiletá matka samoživitelka, která má sedmiletého a jedenáctiletého syna. ,,Měl jsi jí vykopnout už dávno, když tě nechala vyhořet, místo toho, aby šla kráva pracovat. Já se musím teď hodně otáčet, ale vydělávám jen na děti a na sebe, né na nějakého vyžírku. Ty buď ráda Kájo, že nemáš ten celoživotní strach a odpovědnost, čehož se od narození dítěte nezbavíš. Navíc když k tomu máš nějakýho blbce na krku, kterej ti nepomáhá, ba naopak tě táhne ke dnu, to je teprve parádička." Rozčílila se ta drobná tmavovláska s odvahou Xeny.

Mají pravdu, všichni! Není to vůbec jednoduché v dnešní době dobře vychovat, finančně zabezpečit a hlavně ochránit děti. A pokud je na to člověk víceméně sám nebo má rodina víc jak dvě děti, opravdu smekám. Často říkám těmto lidem po italsku - miei complimenti!

A proto bych chtěla napsat všem bezdětným co se trápí, hlavně holkám, které brečí na záchodě pokaždé, když se dostaví perioda. Nebrečte! Dítě je sice dar, ale život nám nabízí spousty dalších úžasných darů a je krásný i bez dětí, věřte mi!!!

Přestože ani já jsem těm starším v mládí tahle slova nevěřila, dnes ve středním věku můžu s jistotou říct, že život je nádhernej i bez dětí, jen ho musíme milovat, vážit si ho a vidět ta jeho pozitiva ;)