Otevřete oči!

To je krásně na tom světě, co? No, alergici se mnou asi souhlasit nebudou - chudáci. Pamatujete, jak jsme v dětství skákali do kopek sena, jak jsme čuchali ke každé kytce, jak jsme si lehli na louku plnou lučního kvítí (pylů)?

Alergiků bylo tehdy málo a každý je litoval. Byla to nemoc která omezovala. V dnešní době slyším ze všech stran, že každý druhý bere Zyrtec, a že je to naprosto normální. Ale i dnes je mi alergiků líto, i když má alergii každý ,,druhý." Nemůžou si přivonět k těm sladce růžovým stromům, nemůžou nasávat vůni čerstvě posekané trávy a nemůžou vnímat jaro v celé jeho kráse.? Proč je dnes tolik alergiků, ať už dětí nebo dospěláků (kterým se alergie projevila až před pár lety).? Čím to je, že se tolika lidem ,,vylíhne" alergie až v dospělosti?

Je na to mnoho teorií. Prý zvýšená hygiena, znečištění životního prostředí novými škodlivými látkami (např. automobilový kouř), omezený styk s přírodními antigeny a zvýšený styk s některými alergeny, změny ve stravování, sedavý způsob života, vystavování se různým chemickým látkám a u dnešních dětí za alergiemi je prý i celodenní vysedávání u televize nebo u počítače místo běhání venku. Dětské hry jsou doprovázeny intenzivním procvičováním hladkého svalstva a cév spojených s dýchacím ústrojím, zatímco dítě sedící u televize nebo počítače tyto partie procvičuje nanejvýš tím, že jednou za půl hodiny zhluboka vzdychne. A to se se zátěží spojenou např. s fotbalem nebo hrou na honěnou nedá vůbec srovnávat. Navíc ,,díky" vysedávání u počítačů a mobilních telefonů má spousta dětí pokřivená záda (ale o tom zase příště). 

Já díky Bohu alergik nejsem - zatím. A tak si jaro užívám všemi smysly. 

Jarní Praha hraje všema barvama a já se kochám pohledem na tu krásu. A že to fakt krása je! Jaro je prostě ten nejšikovnější umělec. Vidíte to také, když jedete ráno do práce a sluníčko vám rozsvítí ta růžová stromořadí v ulicích, žluté pampelišky na trávníku a sněhobílé keře na okrajích parků? Je to nádhera. Jarní příroda je zkrátka ta nejkrásnější a největší galerie. 

Miluju, jak se v těhle měsících příroda ze dne na den mění. Velikonoce byly ještě studené a šedivé, ale stačily dva dny sluníčka a hned rozkvetl první bílý keř v parku. Nešlo nezastavit se a nepřivonět si. Druhý den už rozkvétal i zlatý déšť, který je dnes v kombinaci s jasně modrou oblohou až kýčovitě krásný. A pak to začalo. Každý den mě cestou do práce příroda překvapuje něčím novým, co rozzáří oči a pohladí na duši.

Na záhonech u křižovatek rozkvetly narcisky, tulipány i modřence. Tyhle záhony jsem vždycky obdivovala cestou z letiště. A nejen já. Každý Ital nám ty pestrobarevné záhony kolem silnic záviděl. 

Tisíce tulipánů všech barev u hlavních tříd, na náměstích i v parcích. Dnes jsem kvůli nim přišla pozdě do práce. Autobus, ze kterého jsem obdivovala krásy jara, projel kolem záhonu plného tulipánů. To jsem prostě musela vyfotit. A jak si tak fotím tu škálu barev, ozve se za mnou: ,,To je krása co?" Další lidé se zastavovali a obdivovali tenhle záhon na Olšanském náměstí. Poté, co jsme se navzájem vyfotili, popřáli jsme si krásný den a s úsměvem se rozeběhli do svých zaměstnání. No není to paráda, přát si ve velkoměstě krásný den s kolemjdoucími (myslela jsem, že tohle se děje jen na vesnicích) a společně obdivovat záhony tulipánů v obyčejných pražských ulicích.

Já miluju tulipány a vždycky jsem si myslela, že v bytě vydrží jen pár dní. Proto jsem si je nikdy nekupovala. Měla jsem to tak nějak v paměti z dětství. Tenkrát nám teta Dana dávala tulipány a narcisky ze zahrádky. Jeden den se tulipán otevřel a za dva dny opadal. Loni jsem na tulipány změnila názor. Dostala jsem úžasnou kytici nádherných tulipánů, které mi ve váze vydržely skoro dva týdny. Pro mne neuvěřitelné. Možná to bylo tím, že byly z lásky darované, jen doufám, že ne v parku natrhané ;)

Otevřete oči a kochejte se tou krásou, vystavujte tvář slunci (letos je ho tu víc než v Itálii), usmívejte se na lidi a nasávejte vůni stromů, keřů a květin (pokud nejste alergici). Opravdu je to po té dlouhé zimě balzám pro tělo i duši. Dnes jsem viděla první rozkvetlý šeřík a přistihla jsem se, že se usmívám jako blbeček (na zastávce, mezi zamračenejma lidma). Uvědomila jsem si totiž, že za pár dní budou parky fialovo-bílé a já budu nasávat tu jedinečnou vůni. Vůní šeříku se snad nenabažím za celý svůj život, stejně jako chutí jahod.

Tak všem mým čtenářům a nejen ... krásné jaro s otevřenýma očima i srdcem!