Není pták jako pták

Znáte ten pocit, když vám doma něco schází a máte potřebu a touhu cítit i jinou lásku než jenom tu od partnera? Já ano. Mám to často a dlouho, už od dvaceti let. A přesně před rokem jsem tuhle touhu začala pociťovat zase.

Přesně po deseti letech co mi umřela Sanny (fenka, kterou jsem měla 16 let), začala jsem zase cítit potřebu mazlení se s pejskem, vídat doma to psí mimino, mít o koho se starat a s kým chodit ven (krom Michala). Cítila jsem zase tu touhu pořídit si domácího mazlíčka. Už od dvaceti let, když jsem začala bydlet sama bez rodičů, měla jsem vždycky doma nějaké to zvířátko. Jenže pořídit si teď pejska mi neprošlo ani v práci, ani u Michala.

Před léty, když jsem měla Sanny, vodila jsem si jí do práce. Pracovala jsem tehdy v BONA o.p.s. a pejsek v práci nebyl problém. Naopak, byla to i taková canisterapie pro klienty, kteří k nám chodili do komunitního centra Dvojí svět. Pak jsem se odstěhovala do Itálie a tam žila s veterinářem, takže vodit si Sannynku na jeho kliniku do práce bylo taky v pohodě.

Ale jako obchodník s čokoládou, co jezdí i na několikadenní pracovní cesty, to mám smolíka. Před rokem, kdy mě zase tahle touha přepadla, bydlel Michal ještě se svým synem a jejich kočkou, takže ani on by mi nemohl na tři dny pejska hlídat. A tak jsem přemýšlela, jakého jiného zvířecího miláčka si pořídit.

Potřebovala jsem zvířátko mazlivé, se kterým budu jezdit na chalupu i na výlety, aby bylo přítulné a hravé, ale také vydrželo celý den samo doma. A pak, po pátrání na internetu mě to napadlo. Našla jsem pro mou situaci ideální zvířátko. Takové, které má v sobě mnoho jiných zvířat!

Je to čistotné jako mýval, mazlí se jak pes, leze po vás jako opice, visí často hlavou dolů jak netopýr, bordel nadělá jako prase, s rolničkama si hraje jak kočka, drzé to je jak nádražní vrabčák, tluče do dřeva jako datel, řvát umí jak vrána, kabely kouše jako křeček, miluje lesklé věci jako straka, občas si poskočí jak žába, drží se vás jako klíště ... co to je?

Možná, že bych našla ještě jiná přirovnání, každopádně tohle zvířátko bylo pro mne velké překvapení, skoro jako za dětství v socialismu Kinder vajíčko. Jenže na rozdíl od vajíčka to není jen překvapení, slaďouš a hračka – tři v jednom, ale tohle je all-in-one ... vše v jednom!

Je to miláček, co vám dává pusinky a chce se mazlit. Následuje mě na záchod (chudák) i do koupelny a tam mi bere řasenku, když se maluju. Nejraději by pil ze stejné skleničky a jedl to co jím já, taková opice. Sleduje každý můj – teď i Michalův pohyb a stále nám chce být na blízku. Ovšem pak se naštve a hází po nás rolničky. To ale není nic oproti silnému zakrákání (jak vrána), když nám sedí na rameni těsně vedle ucha. V tu chvilku bych z něj udělala polívku. Ráno po mně leze od bačkor až po hlavu, pak po zádech zase dolů a nechce pryč, ani když ho sundavám – drží se jako klíště. Odpoledne, když se nudí, tluče zobákem o cokoli (třeba o plech a že to jsou rány) a žádá o pozornost. Když je zavřený v kleci, tak je to ještě horší, to vyhazuje zrní a písek ven – než ho seřvu a řeknu mu, že je prase. Pak se urazí, otočí se směrem k oknu a švitoří si sám pro sebe. Večer by mi nejraději vlezl pod vlasy a spal u mne. Jenže to už se těsím, až bude v kleci, já po x-té zametu kuchyň a dám si pauzu. Ale je to miláček, na kterého se každé ráno těším. Nikdy by mě nenapadlo, po tom co jsem měla doma andulky a korelu, že pták může být takový mazel a přísavka. No není pták jako pták!

Senegalský papoušek (ručně dokrmený), kterého jsem si loni 5.3. přinesla domů od jednoho chovatele a pojmenovala ho Šimi (po naší rodině Šimonovských) je opravdu úžasný a naplnil mojí touhu a potřebu po mazlení skoro jako pes. Prý je to nejspíš holka, ale jistě to nevíme. Takže jí říkám Šiminko když se mazlí a Šimone pokud zlobí.

No dobře, jako pes to není uznávám, papouška nemůžete pořádně pomačkat, pomuchlat, ani ležet s ním v posteli, to by z něj asi zbyl mastnej flíček. Ale zase s ním nemusíte ráno chodit ven na procházku a ani večer v dešti nebo v mrazech. Stačí otevřít klec, aby se proletěl a můžete jít do práce. Šimi má k rozměrům svého těla vlastně větší bejvák než my, takže si nemůže stěžovat.

Někdo, kdo se o papoušky moc nezajímá asi nechápe, jak s ním můžu jezdit na výlety. Ale v dnešní době už je docela běžné mít papouška na kšírách a dokonce i v batohu. Takže ani vlak, restaurace nebo supermarket není problém.

V batohu je Šimi spokojená, jízda vlakem ani autem jí nevadí a klidně si tam žere nebo spí, pokud se nekochá vším kolem sebe. Kšíry už tak nemiluje. To je řevu, když jí je nandavám. Ale jakmile je má na sobě, tak si venku i na strom popoletí.

A tak je od jara do podzimu skoro pořád se mnou, jelikož papouška mi šéf na pracovních cestách nezakázal. Navíc moji zákazníci si Šimi tak oblíbili, že kolikrát díky ní objednají čokolády, aniž je původně objednat chtěli.

V létě s námi jela Šimi i do Itálie na jezero Garda, aby si taky užila pořádná vedra, dobré ovoce i zeleninu a italské klima. Na balkoně vydržela hodiny v klidu, pozorovala jezero a poslouchala chechtající se racky i koncerty cikád.

Čím déle jí mám, tím víc jí miluju, i když je drzá, držkatá, furt něco ničí a musím po ní dokola uklízet. Trošku mi připomíná mě v dětství :)