Na chalupě je pořád rok 1985

České léto na vesnici miluju. Všechny ty vůně a zvuky mě vrací do dětství, do osmdesátých let, na které dodnes tak ráda vzpomínám.

V půl sedmé ráno mě vzbudí papoušek jemným pískáním. Kdyby tak vydržel alespoň o víkendu spát do devíti, ale né, to pískání se zvyšuje do té doby, než odkryji klec. Pak si Šimi začne povídat. Zatím je to spíš takový pokus o slova, ale já už tam to ,,čau, Šiminko“ slyším. Žvatlá a já s ní rozvádím konverzaci a přitom cvičím protahovací cviky, které mě naučili na rehabilitacích, abych si rozhýbala krční, hrudní i bederní páteř. Záda mi každý den připomínají, že už dítě opravdu nejsem, i když se mi občas zdá, jakoby to bylo včera, kdy mi bylo náct a lezla jsem po stromech na třešně jak veverka. Teď už je tady na chalupě v áleji trhám jen ze země – zrovna nám tu dozrávají tyhle krásné třešně ve tvaru srdce.

Odnesu Šimi v kleci ven, dám krmení jí i osmnáctileté kočceŤapce, která už netrpělivě sedí na parapetu a čeká, až otevřu okno, aby mohla mňoukáním žádat o svůj příděl.

Po krásně studené trávě na dvorku jdu otevřít vrata na zadní zahrádku. Když procházím stodolou, nasávám vůně mého dětství. Sluníčko, které už rozpaluje střechu stodoly protahuje své paprsky škvírkami dovnitř přes trámy, které voní dřevem a starobou. Pavučiny na kamenných zdech, na starých kolech i drátěném dvoukoláku už tu pár let budou a dodávají té stodole to pravé kouzlo starých časů, na které tak ráda vzpomínám. Vždycky mi to tady připomene seriál Tajemství proutěného košíku.

Je tu dřevěný žebřík, po kterém se dá vylézt na půdu, několik košů na houby, stará poloautomatická pračka Romo, která slouží při oslavách jako stolek na pípu. Mnozí z nás ji měli doma, proto určitě víte, kolik toho vydrží. Na nosném trámu se houpe proutěná rákoska, kterou jsem v dětství několikrát dostala na zadek. Hliníková bandaska na mléko stojí ve staré skříni, ta se za mého dětství nosívala do lesa na borůvky a na lesní jahody či maliny. Teď chodím na ovoce s plecháčkem, protože natrhat celou bandasku, na to už bych neměla trpělivost.

Ovšem nejvíc dětství mi připomene stará skládačka (jízdní kolo) Eska. Půjčovala jsem si jí u tety Marušky v Pileticích, i když jsem na šlapky dosáhla jen špičkama a strašně jsem jim tohle kolo záviděla. Esku měly tehdy slečny a ženy a já (dítě) měla doma malé kolo značky Pionýr. Všechno co tady ve stodole je, je už ,,na nic,“ ale přitom mě to vždycky tak potěší. Zastavit se tam, koukat na ty staré věci (pro někoho krámy) obalené pavučinou a vzpomínat na strejdu Vaška v Pileticích. Tam měli u babičky podobnou stodolu plnou harampádí, což pro nás děti bývalo hodně tajuplné a strašně zajímavé. Vedle u sousedů zakokrhal kohout a z místního zemědělského družstva je cítit vůně domova. Ano, pro mne je to vůně, stejně jako když jdu po kolejích a cítím vůni pražců. Vadí mi těžké vůně na ženách i mužích, hlavně pokud je to u jídla, vadí mi vůně vonných tyčinek i některých svíček či sprejů, ale vůně hnoje mi nevadí – naopak.

I když jsem z Prahy 5, jsem vlastně z vesnice. V Hlubočepích jsme měli statek také kousek od domu a tuhle vůni domova i kokrhání kohoutů jsem měla celé dětství za barákem. A tátova dílna v přízemí našeho domu voněla jako tahle stodola. Byl truhlář a dřeva měl vždycky dost. Strašně ráda se do našeho domu v Hlubočepích vracím a vzpomínám. Jsem šťastná, že je z něj domov pro seniory a ještě šťastnější, že tam bydlí paní, která znala mé rodiče, takže se tam můžu občas zastavit a zajít i dovnitř do domu. Minule, když na mne z okna volala, jestli nejsem dcera Jiřinky Šimonovské, měla jsem slzy na krajíčku. A když jsem pak stála pod naším bytem (jak jsou na fotografii ty truhlíky), napsala bych o tomto domě z fleku několik dalších blogů – tolik krásných vzpomínek!!!

Psala bych dál i teď, ale prý píšu ty blogy moc dlouhé a to pak čtenáře nebaví. Takže díky moc všem co mě čtete, karmujete, komentujete a jednou ročně pro mne hlasujete – díky moc za krásné druhé místo v soutěži Bloger roku 2025.

Moc si toho vážím!!!