Můj výherní los

Jak jsem se koukla na ty dva losy co jsem dostala, rovnou jsem věděla, že mám tu největší výhru jakou bych si mohla přát.

Když jsem byla jako dítě nemocná, trápilo mě, že musím být zavřená doma. Máma a táta odešli do práce, ségra do školy a mě hlídala babička Boženka. Dopoledne jsem si četla knížky nebo si hrála s panenkama, což bylo fajn. Nemusela jsem sedět ve škole, mohla jsem spát dlouho – třeba až do oběda a ani úkoly jsem nedělala. Ale odpoledne, když byl přes okna slyšet hlahol dětí z parku, to bývalo pro mne utrpení. Koukala jsem na dvůr a do parku, kde si hráli kamarádi a já doma v pyžamu, Priessnitzův obklad na krku, záviděla všem, že můžou ven.

Tenkrát byl v televizi jen jeden program, na kterém občas něco pěkného dávali. Ten druhý co pomatuju stál za prd, nic pro děti. Možná si pamětníci vzpomenou co tam bylo, já jen pamatuju, že to pro děti nebylo vůbec zajímavé. A ve všední den dopoledne tam nedávali vůbec nic.

Snad jen jednou týdně, možná to bylo vysílání pro školky, byl dopoledne v televizi Rozmarýnek. Pamatuji si to díky tomu, že nám ho občas pouštěli v prvním patře naší školky, kde byla televize. Jelikož školka v Hlubočepích byla i celotýdenní, tak měli černobílou televizi pro děti, co ve tam celý týden spaly – nejen po obědě. Štěpánku a čertíka Bertíka jsem milovala:,,Pojďte s námi za pohádkou projdeme se pamětí, naše staré kamarády nehodíííme do smetí.“

Nebylo to jako dnes, že máte v televizi x programů s pohádkami a vším možným pro děti každého věku. Tehdy se na televizi moc nekoukalo, víc se lítalo venku, hrála se spousta her, holky měly kočárky, kluci míče a koloběžky – prostě furt bylo venku co dělat, za každého počasí.

Ale když jsem musela trávit odpoledne doma a bez kamarádů, bylo to dlouhé. A tak mi mamka, když přišla z práce, vždycky něco donesla. Někdy to byl Metro dezert, jindy sušenky Dalida, Vanda, Vlnky, Fidorka nebo Fidela – prostě to, co jsem měla ráda. Jindy bonbóny Klokanky, Maliny, Atlasky, Oskarky, Lékorky, Lipo, Antiperle či Sisinky. Nebo žvýkačky Bajo, Sevak a všemi oblíbené Pedro. Každý den něco. Když měla štěstí a sehnala banány, koupila mi i dva. V dnešní době a v přeplněných obchodech je možná leckomu úsměvné, že jsem dostala pro potěšení dva banány. Jenže ono tehdy nebylo vůbec lehké je sehnat. Takže jsme často se ségrou měly banán napůl. Nemůžu říct, že bychom s Ivetou nějak strádaly. Bylo spousta ovoce a zeleniny z tuzemska a naši nám dopřávali co šlo.

Když jsem věděla, že mamka po práci nějakou tu dobrotu donese, i kdyby to byl třeba jen Vitacit nebo lízáko, tak se mi ten moribundus snášel lépe, taková malá ,,náplast,, na bolístku.

Včera na mne sedl taky nějaký moribundus, tak jsem celý den pracovala z domova a nebylo mi nejlépe. Když se začalo stmívat, padla na mne nějaká nostalgie a vzpomínala jsem na mamku, jak mi nosila ty dobroty, když jsem byla nemocná a tak nějak se mi po těch časech zastesklo.

,,Mám něco koupit?“ Volal Michal když jel z práce. ,,Né, nic není potřeba, jen bys mi mohl koupit něco pro radost, něco malého dobrého, jako mi kupovala mamka, když jsem byla nemocná,“ řekla jsem v tom nostalgickém rozpoložení Michalovi a vysvětlila mu, jak vždycky vzpomínám s láskou na tyhle maminčiny dárky.

Když Michal přijel domů, začal vyndavat spoustu ovoce co mám ráda - jak čerstvé tak sušené (to miluju). ,,To máš abys byla brzo zdravá a tady něco pro radost,“ řekl a na hromádku k ovoci položil dva losy.

Měla jsem radost, stejně velkou radost, jako když mi mamka nosila ty dobroty. Nemám potřebu velkých gest a darů, netoužím po milionových výhrách (ty losy jsem ještě neseškrábala). Pro mne je štěstí a největší výhra parťák, kterej na mne myslí, chce mě potěšit, je gentleman, je tu vždycky pro mne – hlavně když mi není nejlépe, trávíme spolu večery i víkendy a stále si s ním mám co říct.

Takže ten můj nej výherní los už mám skoro osm let – jeho!