Moje hračky

Dneska jsem při úklidu po malířích otevřela krabici s panenkami z osmdesátých let a musela jsem vám to vyfotit. Ty panenky jsem nesvlékla asi pětadvacet let. Proč je skladuji? Myslela jsem si, že budou jednou pro mé děti. 

Vezla jsem je z Hlubočep do Vršovic, pak do Massa Martany a nakonec sem do Assisi. Ale děti mi čáp ,,nedovezl," tudíž panenky zůstaly zavřené přes dvacet let v krabici (občas jsem je vyvětrala).
Dnes jsem si řekla, že bych jim mohla vyprat oblečky. Přece jen se při tom malování dost prášilo.
Vysvléknu menší panenku Honzíka, který má nevím proč, šaty panenky Vendulky. Vendulce jsem jako malá prokousala paty, nejspíš jsem si musela ty mé klofáky na něčem brousit. Tu jsme při prvním stěhování vyhodili.
Pak jsem měla ještě chodičku Irenu, ale té nevím kde je konec, asi někam šla.
Tenkrát nebylo tolik hraček, takže ty mé čtyři panenky jsem opatrovala jako poklad. Plus opičku Terezku, která tu teď sedí na gauči vedle mne. Pětatřicet let a stále se mnou - kámoška.  
Pod šaty najdu kapesníček ze školky. Honzík s ním má ovázané břicho a já přesně vidím, jak jsem si hrála na doktora.
Neskutečné, co si člověk vybaví, když se podívá na svoje staré hračky. Kdyby se tak šlo s tou vzpomínkou vrátit do toho okamžiku, když jsem mu zavazovala kapesníček
Svléknu panenku miminko, která se jmenuje Gábina. Pod dupačkami a košilkou po mně, najdu zavazovací igelitové kalhotky s látkovou plenou uvnitř.  Asi taky po mně! To je hrůza, co jsme nosili. V tom jsme se museli pěkně zapařovat. A to praní těch plen. Chudinky naše maminky. 
Ale hračky jsme měly krásný. 
Honzík má pečlivě vypracovaný každý kousek těla, i pindíka. Je úplně stejný, jako tenkrát pod stromečkem. Vůbec se za ty roky v krabici neponičil. Gábina trošku změnila barvu, jinak je taky v pořádku. Tenkrát se všeho dělalo méně, ale kvalitněji. 
Jen si vzpomeňte třeba na oranžovou Tatru. Na té jsem se vozila do té doby, dokud se mi tam vešel zadek. To bylo auto držák! Jen dělala trochu randál. To drnčení, jak jsme jezdili po dvoře, slyším ještě teď.
A nebo boby, co ty vydržely skokánků, kopců ,,smrťáků," trní, nárazů do stromů i pádů z výšek. 
Maximálně se jim ulomila brzda. Pekáč ten brzdy neměl, ten vydržel celé dětství. Stejně jako malé železné sáňky.
Stačil nám kopeček v parku za domem a celé odpoledne jsme jezdili dolů a běhali nahoru. Promáčené oteplováky jsme pak hodili na topení, sněhule pod radiátor, vložky ze sněhulí mezi žbrdliny a po bytě jsme běhali jen v punčocháčích. I ty punčocháče, co toho vydržely.  
Doma jsme si zahráli pexeso, kloboučku hop, mikádo a nebo blechy - pokud nás bylo víc. 
Když jsem byla sama, stačila mi krom panenek třeba magnetická tabulka, krasohled a nebo céčka. 
Céčka - jak já si přála průhledné či perleťové. Mamka mi céčka kupovala, ale ani v Kotvě, v Máji nebo v Bílé labuti nesehnala ta průhledná. Tenkrát to byla podpultovka. Nakonec jsem jich pár vyměnila, ale za jedno průhledné jsem musela dát x barevných.
Vyhrála jsem si s nima asi tak, jako teď děti s mobilem. Měla jsem je stále v ruce nebo v kapse, srovnávala je různě podle barev, pouštěla si je jako řetízek z dlaně do dlaně a koukala na ně před spaním.
Škoda, že céčka v té mé retro krabici nemám. 
Občas jsem si před spaním, místo koukání na céčka četla. Nejraději jsem měla knížky jako Děti z Bullerbynu, Indiáni z Větrova, Tajemství proutěného košíku, Čarovné prstýnky a samozřejmě Honzíkovu cestu, tu už jako prvňáček.
Nejsem velký čtenář, ale i knihu Malý Bobeš jsem přečetla celou. A kdo jí zná, ví že nebyla jedna z nejtenčích.
Teď už chodím spát taky s mobilem. Vždycky si před spaním prolistuji  IDNES a ČTK, abych byla trochu v obraze. Možná kvůli tomu spím poslední dobou méně a hůř. Asi bude lepší, začít zase se čtením dětských knížek!
I Maurizio, který dřív bez knížky neusnul, teď usíná s tabletem. Ty dotykové přístroje a počítače nás ničí. Dotýkáme se jich víc, jak sebe navzájem.
Ale zas kdyby nebyly, tak vám teď nemůžu psát. A já vám píšu hrozně ráda!