Madeira - tam kde je svět ještě v pořádku

Právě jsem se vrátila z ostrova věčného jara, z místa bez velkých nákupních center, bez kamerového systému na každém rohu a bez spěchu. A ač jsme tam celé dny cestovali po ostrově, byl to úžasný odpočinek pro tělo i mysl.

Je to týden, co jsme zpátky doma z Madeiry a v hlavě mi ještě zní ten šum oceánu i větru v horách. Madeira je malá, ale nabízí toho mnoho.

Za týden stihnete nasát trochu ze života Madeiřanů, podívat se na pár zajímavých míst a ochutnat něco z dobrot, které nabízí tento ostrov. Já ochutnávala hlavně ovoce a ryby, Michael zase Ponču a rybí polévky. Všechno bylo výborné, snad jen smažený banán, který tu mají v každé restauraci u masa či u ryb, ten nám moc nechutnal. Banánovníků je totiž na ostrově jako u nás jabloní, jenže ostrované umí svých plodin využít, kdežto k nám vozíme jablka a třešně ze zahraničí a v sezóně, když jich tu jsou plné stromy, tak to nikdo netrhá, což je velká škoda.

Každý milovník čisté přírody si Madeiru musí zamilovat. Tyrkysové barvy oceánu, vysoké hory, husté lesy, rozkvetlé květiny všude kam se podíváš, banánové plantáže a spousta různých palem i kaktusů.

Jen jsme se vrátili z Madeiry do Prahy, už plánujeme se sestrou a švagrem (ti tam byli v srpnu) další týden na tomto nádherném ostrově.

Já miluju jaro, takže podnebí na Madeiře je pro mne ideální. Když nefouká, je to na tričko, ale stále je dobré sebou nosit lehkou bundu, protože počasí se tam mění hodně rychle a může začít pršet (ač na radaru žádný déšť není) nebo foukat – což je na ostrově hodně časté.

Nám vlastně foukalo celý týden, takže bunda byla potřeba, ale zase v závětří bylo i v tričku vedro. A v horách, do kterých se od oceánu dostanete za půl hodiny (někdy i dříve) je samozřejmě chladněji. Prostě na Madeiře je nejlepší oblékat se jako ,,cibule.“

Nikdy jsme Madeiru neplánovali, na všechny dovolené jezdíme do Itálie, protože jí opravdu miluju a je tam vše, co si od dovolené můžu přát. Krásné moře i hory, výborné jídlo, pití a navíc se tam domluvím. Ale Michal dostal k narozeninám od kamarádů letenky na Madeiru a tak jsme jí na podzim plánovat začali. Ubytování a auto jsme si zajistili přes jednu českou rodinku, která na ostrově ve městě Machico (kousek od letiště) žije již desátým rokem. Našla jsem je na Facebooku a mají k mání spoustu aparmánů i aut. Všichni jsou hrozně vstřícní a rádi pomůžou, poradí. Určitě se na ně příště obrátíme zas.

Bydleli jsme v nádherné vilové čtvrti, ve městečku Garajau, kam jezdí turisté obdivovat sochu Krista, která byla odhalena dříve než ta v Rio de Janeiru. Od Krista vede 222 schodů mezi opunciemi směrem k oceánu – když jsem na nich cestou zpět funěla, tak jsem si je alespoň spočítala. Garajau bylo pro mne ideální místo – kousek od letiště, kousek od hor a kousíček od hlavního města Funchal.

V naší ulici, která je stranou od turistického ruchu, bylo naprosté ticho a nádherný výhled na oceán. Opravdu místo vhodné pro relaxační rána a večery na terase. Do restaurací jsme to měli procházkou čtvrt hodinky a ta procházka vedla vilovou čtvrtí, kde každá zahrada měla spoustu upravených květin, palem i kaktusů. Tady má snad každý svého zahradníka.

Každé ráno jsme si dali na terase tropické ovoce z trhů, které je sice docela drahé i na Madeiře, ale opravdu chutné, né jako to z českých supermarketů. Pak jsme vyrazili buď do hor, do měst nebo k oceánu.

Já miluju víc vodu, Michael zase hory, ale naštěstí pro mne bylo celý týden v horách pod mrakem a u oceánu sluníčko, takže to i Michala táhlo víc dolů k vodě. Třeba ve městečku Ponta do Sol bylo slunce opravdu celý den, ač na kopci nad městem se stále držela mlha.

Miluju chodit po pobřeží, koukat na ty odstíny modré jak v oceánu, tak na obloze, nasávat vůni slané vody, pozorovat racky, jak se nechávají unášet větrem a poslouchat to šumění vln, které se tříští o skály.

Mohla bych tam sedět hodiny a hodiny, vnímat tuhle nádheru a to nekonečno přede mnou. Uvědomuju si tam ten můj velký obdiv k přírodě, ale také respekt z ní.

Levády (historické zavlažovací kanály) a nádherné vyhlídky jsou po celém ostrově. Ty jsem chtěla vidět i já, protože ten výhled opravdu stojí za to, když se tedy zrovna nedrží na kopcích mraky. Na Madeiře je nejlepší plánovat výlety ze dne na den – až ráno, když vykouknete z okna. Meteorologickým aplikacím se tam nedá věřit. Koukali jsme na tři, podle nich mělo být na celé Madeiře jasno, jenže v horách nebylo vidět ani na pět metrů, foukal vítr a místy i lilo jak z konve.

Ale jeden den v horách se nám trochu vyčasilo, takže jsme si prošli levády až na vyhlídku a alespoň pár fotek z výhledů mám.

Další den podle meteo stanic mělo být 22 stupňů a bezvětří, takže jsme vyrazili do Seixalu a já vytáhla i plavky, že se vykoupu na té nejznámější pláži s jemným černým pískem.

Jenže ,,díky“ ledovému větru jsem tam vlezla jen po kolena. I tak návštěva městečka Seixal stála za to. Procházka mezi domky a políčky, která mají opravdu na každém volném kousku půdy, na vysoké skále nebo vedle vodopádu, kterých je na Madeiře taky nespočet. Trochu se nám zdálo, že jsme v Seixalu u místních nevítaní. No není se čemu divit, turisté tam ve velkém začali jezdit až před deseti lety a ta procesí lidí, co si fotí váš domeček či políčko asi nejsou to, co by místní chtěli.

Kdyby nefoukalo, tak bych se v oceánu i vykoupala a určitě pak v Porto Moniz, kde jsou nádherné bazénky s mořskou vodou, do kterých jsem se fakt těšila, ale ten ledový vítr mě odradil. Voda v oceánu měla prý devatenáct stupňů, jak psali u vstupu v Porto Moniz, což bych dala, venkovní teplota kolem dvaceti, ale pocitová byla při tom větru asi deset. A to už mě odradilo. Ty bazénky mě fakt mrzí, na to jsem se těšila nejvíc.

A tak jsme se od oceánu vydali do známého vavřínového lesa Fanal. Ten je nejhezčí, když je zahalen mlhou, která dodává lesu mystickou atmosféru a ač je tam vždycky hodně turistů, připadá vám, že jste tam sami, protože je v té mlze nevidíte. Nám se mlha povedla tak, že jsme neviděli ani cestu a při obdivování a focení stromů jsem se najednou ztratila. Naštěstí díky Google mapám jsem zjistila, že ač se tam motám už hodinu a chodím různými směry, tak jsem jen pět minut od parkoviště.

Santana, další hodně zajímavá část Madeiry, kde jsou staré dřevěné domky tvarem do písmene A, které mají slaměné střechy.

Mnohé jsou udělané pro turisty, něco jako Zlatá ulička v Praze, ale když zajdete za pár rohů, narazíte na tyto domky i v soukromých zahradách (opravené či zchátralé) a do některých soukromých se můžete i podívat.

Nás pozvala devadesátiletá paní na oblídku jejího domku, kde je vše tak jak bylo, když tam léta s manželem bydlela. Celou dobu co jsme si domek prohlíželi (koupelnu, kuchyň, ložnici a obývací pokoj), ona se šeptem modlila růženec a poté jsem si s ní španělsko-italsky pokecala. Teda vím toho asi půlku z toho co mi vyprávěla, ale usmívaly jsme se na sebe při tom povídání hezky.

Moc krásné místo tahle Santana. Tady už jsou s turisty asi smíření, takže se na nás nikdo nešklebil. Další den jsme navštívili hlavní město Funchal.

Zde se narodil slavný fotbalista Cristiano Ronaldo a má ve Funchalu nejen muzeum, ale také bronzovou sochu u které se každý fotí a sahá jí na ruce ... no někteří i na jiná místa, jak vidíte na fotografii. Asi pro štěstí, nevím. Z Karlova mostu ale vím, že jak je někde na sochách něco ošoupaného, stojí tam řada turistů a všichni si chtějí sáhnout, i když většina neví proč.

Prošli jsme si i botanickou zahradu plnou kaktusů, podívali se na historické tržiště, kde mají spousty zajímavého ovoce, přiblížili jsme se k velkým zámořským lodím, u kterých si člověk připadá jako trpaslík a zašli na oběd do ulice pomalovaných dveří. Musím říct, že ty obrázky na vchodových dveřích jsou opravdu nádherné. Ta ulice je jedna velká galerie.

Jsem opravdu ráda, že Michael dostal letenky právě na tento ostrov, protože je opravdu úžasný. V mnoha věcech mi připomíná jižní Itálii, ale tady máte ten nekonečný oceán plný verlyb (naštěstí už se nesmí lovit) a delfínů, které můžete vidět i z terasy apartmánu, jsou tu ohromné hory kousek od pláží, stovky vodopádů (i u silnic) a všude banánové plantáže, kde uvidíte trsy banánů ve všech procesech růstu, od květu až po utržení.

Madeira mě opravdu nadchla a tak jsem vám z ní alespoň kousek chtěla ukázat. Třeba to pár lidí potěší a možná se někdo díky mému článku rozhodne Madeiru navštívit. Takže obrigada (děkuji), že jste to dočetli až do konce a olá na Madeiře!