Locride - tam, kde uprchlíci nejsou vidět, ale jsou ,,cítit" ve vlnách moře

Hlásím se ze špičky italské kozačky - z okresu Reggio Calabria, kam jezdím už x let na prázdniny. Tohle léto je však jiné. Člověk si nějak více uvědomuje, že jen pár kilometrů od nás je přístav, kam připlouvají lodě s uprchlíky...

....a zamýšlí se nad tím na každém kroku.

Konečně dovolená! Letos z pracovních důvodů o tři týdny později. V Assisi už byl cítit podzim, celodenní déšť a noční teploty pod dvacet stupňů. To už zavání obdobím padajícího listí a to období, ač jsem se v něm narodila, nemusím.

,,Co si mám zabalit? Bude v Kalábrii večer chladno?" Ptám se Maurizia, který má zabaleno a už leží na gauči u atletiky - atlet. ,,Vem si jeden svetr a jedny dlouhý kalhoty - pro jistotu. Hlavně si zabal rychle, v osm ráno vyrážíme." Bylo deset večer, já čuměla do skříně jako husa do flašky a nevěděla, jak zabalit šestidvéřovou almaru do jedné sportovní tašky.

Cesta Assisi - Siderno trvá autem stejně dlouho, jako před třiceti lety cesta Florenc - Opava busem (viz.blog Opava osmdesátých let). Nejen čas, ale i průběh cesty je stejný. Hned jak vyrazíme, zdlábnu jeden řízek a usnu (později další tři). Řízky dělám na cestu pokaždé. Nikde jinde mi nechutnají tak, jako na výletě. Když se probudím, stojíme u Autogrillu v Římě. Tady jsou toalety ještě čisté, ovšem čím více se jede na jih, tím více mi hajzlíky připomínají vlaková nádraží v dobách komunismu (viz.blog).

Konečně jsme tady! Tady, kde je moře přes den průzračné a třpytivé jako český křišťál a večer magicky stříbrné. Tady, kde snídám čerstvě utržené fíky a piju domácí mandlové mléko ve stínu palem a citrusovníků. Tady, kde je léto až do konce září, kde ze mne sluníčko rázem udělá Peppu pig a tchyně Peppu big. Ale kdo by odolal plněným lilkům (z vlastní zahrádky), závitkům z ančoviček (z ranního rybolovu), velkým croissantům, ve kterých je spousta marmelády (od kamaráda pekaře) a domácí zmrzlině v briošce (která má tady stoletou tradici).

Alespoň v moři se snažím ty tuky ,,vypotit." Nasadím plavecké brýle a hodinu plavu, co mi síly stačí. Plavání je relax, člověk si protáhne celé tělo a pročistí hlavu. Tak jsem to tedy doteď mívala.

Letos je to ale jiné. Nasadím brýle a plavu směr širé moře. Křišťálově průhledná voda je plná malých rybiček. Člověk si připadá, jako by plaval v akváriu. Nádhera. Zastavím se a rybky se přiblíží. Pomalu se začínají dotýkat mých chodidel a já cítím šimrání. Nechám se unášet vlnami, stejně jako to hejno ryb. Nohy, ruce i vlasy plápolají kolem mne. Najednou si uvědomuji, že takhle vypadají ti, kterých už je v tomhle moři pohřbených tisíce. Hnusnej pocit. Začnu plavat, abych na to nemyslela. Plavu rychle až k provazu, který odděluje hlídanou část od volného moře. Normálně bych plavala dál, ale tohle léto mám divný pocit. Pocit, jako když stojím před hřbitovem. Koukám dolů, je vidět až na dno a hlavou se mi začnou promítat fotografie, které vidím denně na italských sociálních sítích. Fotografie vyplavených lidských těl, hlavně těch dětských tělíček. Ne, letos si moře neužívám jako předešlé roky. Letos se mi v moři promítají záběry vagónů pro dobytek, které jsou plné lidí, záběry z koncentračních táborů, ve kterých po dětech zůstávají jen dětské botičky. Tenkrát jsme to byli ,,my," teď jsou to oni.

Sednu si na pláž pod slunečník a začnu si povídat s místními. Za ty roky už jich znám spousty. Ptám se jich na situaci v Roccella Jonica, v přístavu, kde jsem loňské léto nafotila opuštěné polorozpadlé lodě (viz.blog Zprávy z Itálie). Překvapují mě jejich reakce. Všichni  jsou tu, jak by se řeklo u nás - sluníčkáři. Je jim líto těch uprchlíků. Proč? Protože i jejich předci jednou prchali před hladem a bídou do Ameriky, protože vědí, co to znamená žít ve strachu (tady žili spousty let pod vládou mafie), protože jsou na přistěhovalce zvyklí. Spousta Indů tu dělá zahradníky, Ukrajinky najdete v mnoha rodinách jako uklízečky či pečovatelky o nemohoucí důchodce (občas i Česko-Slovenky), Afričany potkáte jako plážové prodejce, kteří ve čtyřiceti stupňovém horku nachodí v rozpáleném písku kilometry s těžkým stojanem plným zboží.

Už léta tu chodí po pláži statná černoška s velkým košem bižuterie na hlavě a s šátkem plným dřevěných náramků. Před deseti lety v tom šátku nosila malého syna, který jí teď pomáhá s prodejem. Černý, žlutý, bílý - pokud máš dobré srdce a nebojíš se práce, přijmou tě tu za vlastního.

Jako Bito, který u mé tchyně pracuje coby zahradník. Prožívali jsme s ním jeho svatbu v Indii, kde mu vybrali nevěstu a on si ji dovezl sem (naštěstí vybrali hezkou, mladou a milou), on s námi prožíval úmrtí tchána, a když se potkáme na ulici nebo se zastaví na kávu, objímáme se a líbáme, jako by byl příbuzný. Stejný vztah má Bito i s panem doktorem, u kterého pracuje na polích. Vlastně lepší. Pan doktor mu zaplatil autoškolu a daroval staré auto.

,,Marcello můžu se tě na něco zeptat ohledně uprchlíků?" Ptám se nesměle kamaráda, co dělá u ,,tajnejch" a jezdí často na ostrov Lampedusa. Souhlasí, a tak se ptám a ptám a ptám. Od koho jiného bych měla dostat bližší a pravdivější informace než od něj. Je to nejlepší kamarád mého partnera a pracuje x let u zvláštní policejní jednotky. Marcello mi vypráví o mrtvých, které vytahují z podpalubí (neměli dostatek peněz, a tak se udusili), o dětech, které se v táborech záhadně ztrácí (včera tam byly, dnes nikdo neví kde jsou), o násilí, kterým si na cestě projdou muži, ženy i děti. ,,Víš Karlo, problém je ten, že mezi těmi nevinnými jsou i hajzlové a my je v tom množství nedokážeme identifikovat."

K naší debatě se přidají i ostatní kamarádi. Někdo nejí ryby, protože viděl okousaná těla vytažená z moře, někdo má na širém moři stejný pocit jako já - jako na hřbitově a někdo se bojí o budoucnost svých dětí. Lítost a strach cítí většina z nás - někdo jen lítost. Ovšem všichni do jednoho cítíme nenávist. Nenávist k politikům a k těm, kteří se obohacují na neštěstí druhých, kteří rozkrádají finanční prostředky určené na pomoc těm ubožákům, a kteří nedělají nic proto, aby se tohle stěhování národů vyřešilo a zastavilo.

Evropská unie se obohacuje na státech, které pak nechá ve štychu. Itálie se obohacuje na lidech (daň se tu platí snad i z hlíny), které pak nechá ve štychu a v lidech začíná bujet taková nenávist (viz.blogy, diskuze, Fb), která mě děsí.

Nejsem sluníčkář, i já se bojím co z toho bude (a to nemám děti). Ale je mi těch uprchlíků líto. Jako je lidem líto nemocných dětí, starých opuštěných lidí či týraných zvířat (ale kdo si vezme domů cizího důchodce?!). Nedokážu rodiny prchající před válkou a hladem házet do ,,jednoho pytle" se skupinami mužů, kteří si lepí na prsty lepidlo, aby policie nemohla sejmout jejich otisky. Nedokážu nenávidět černošského kluka, který se mi za dvě broskve klaní k zemi a srovnávat ho s těmi, kterým se nelíbí tábory, jídlo, stany a mají drahé mobilní telefony (i když telefony u nich rozhodně nestojí stovky eur a bývají i kradené).

Stejně tak jako u nás a na celém světě jsou chudáci, dobráci i kriminálníci, stejně tak je to i s imigranty. Dokážu se vžít do jejich situace - i já bych prchala před válkou, hladem a násilím!

Dokážu ovšem také nenávidět. Nenávidět ty, jenž tohle dopustili!!! Ty, co mají moc, ale dělají toho moc málo! Těm je totiž jedno, jestli se utopí Mohamed nebo Pepa a jestli se tu nakonec ,,postřílíme" navzájem!

Zdravím z Locride (jižní části Kalábrie), kde uprchlíci nejsou vidět, ale jsou ,,cítit" ve vzduchu i v moři.

PS: Omlouvám se, že jsem zavřela diskusi (poprvé). Wi-fi tady není a signál slabý (nestíhala bych odepisovat).