Když jde Ital z Letné do Žitné podle mapy aneb Láska z psychiatrické léčebny III.

Znáte ten pocit, když se tak strašně těšíte do práce, že nemůžete v noci spát, ale ráno vstanete ještě před zazvoněním budíku, čilej jako rybička? Když si děláte snídani a zpíváte si ,,den je krásný, den je krásný ... ." Mně se to také moc často nestávalo, ale ten den mě slyšeli zpívat i sousedi.

Je čtvrtek ráno, stojím na náměstí v Chabrech, auto naložené po střechu, ale trh nikde. Volám tedy paní starostce, co se stalo. Vysvětlení jednoduché - naše paní ředitelka si popletla dny. Cože? Naše neomylná paní ředitelka? To ráno jsem se docela škodolibě zasmála. 

BONA, o.p.s. měla novou paní ředitelku - zlatej předchozí ředitel! Tahle ,,ledová královna," když přišla do krámku  nebo na komunitní bydlení (kde jsem taky občas pracovala na noční), všichni stáli v pozoru. Jak terapeuti, tak klienti. Rozhodovala vše ona, naše názory byly na nic, ona měla vždy pravdu. 

Ale co teď, vždyť sem má přijít Francesco. Nápad by tu byl. Pojedu do léčebny, místo do Žitné, abych se poptala, jaký mají pro Italy program. Terapeuti na centrálce to určitě budou vědět, alespoň je zas uvidím. V budově centrální terapie byla vždycky super parta, kterou jsem ráda navštěvovala. Kdyby to tak věděla naše ředitelka! Ta by mě šupem poslala do krámku.

Na centrální terapii pracoval jako vedoucí můj kamarád Aleš, hrozně pohodovej kluk. Teď dělá ředitele BONY,o.p.s. on. Škoda, že už tam nepracuji, to by byla jiná spolupráce a radost chodit do práce. Vysvětlila jsem  Alešovi situaci a on řekl: ,,Dej si v klidu kafe, Italové sem jezdí denně do jídelny na oběd." ,,Alešku, tak zavolej prosím na bránu, ať nám dají vědět, až projede italskej autobus." Jsem holt dívka činu a nechtěla jsem autobus propásnout.  

Horká káva na stole a z vrátnice volají, že autobus právě projel. ,,To si klidně vypij kafe, ti než se naobědvají.... ," povídá mi Aleš, ale pět minut na to slyším znova projíždět pod okny autobus - směr vrátnice.  

,,Díky moc za kafe, ale musím letět," křičím na Aleše už skoro na schodech. Vylétla jsem z centrálky jak střela, skočila do auta a pádím směr vrátnice. Autobus jsem dojela na bráně. Francesco si myslel, že někdo  troubí, aby sebou hodil a ne aby zastavil. Odjel. Jedu za ním a troubím. Po pár metrech ho předjedu a ukážu mu, ať zaparkuje. Chtěla jsem mu vysvětlit, že trhy jsou až zítra, ale on mě předběhl a začal povídat.

,,Celé dopoledne jsem tě hledal v Chabrech, prošel jsem všechny ulice, ale trhy jsem  nenašel. A ten kostel vedle restaurace, jak jsi říkala, ten tam není, jen malinká kaplička. Asi jsem byl někde jinde."

Kaplička nebo kostel, v té době jsem v italštině takové ,,drobnosti" nerozlišovala. 

On vzal ráno autobus, jel z hotelu Vltava 15km do Chaber, ty prošel sem a tam, pak se zas vrátil do hotelu pro klienty a odvezl je na oběd. Ten je taky docela akční, myslela jsem si. 

,,Půjdeš s námi prosím aspoň na oběd? Máme hodinu čas, než se klienti najedí, pak je vezeme do centra Prahy." 

Oba jsme byli rádi, že jsme se po tom nevydařeném ránu sešli, a tak jsem na oběd šla. Kdyby to věděla naše ředitelka, buď dostane infarkt nebo mi dá výpověď. Mě to bylo ale v tu chvíli úplně jedno!  

V restauraci naproti léčebně se jedlo docela dobře, občas jsme tam s kolegy chodívali. Vzala jsem je tedy tam, alespoň nemusíme přeparkovávat. ,,Co si máme dát?" V denním menu byly většinou omáčky - to Italovi stačí vidět na talíři a přejde ho hlad. Objednala jsem pro ně řízek s bramborem a udělala jsem dobře. ,,A ty jíst nebudeš?" zeptali se oba. Mám jim říct, že jsem nervózní, že mám žaludek jak scvrklou višeň ?! ,,Ne, já už jsem jedla, dám si jen kolu." A k tomu asi krabičku cigaret, abych se uklidnila! 

Francesco mi dal svůj telefon. ,,Mohl bych tě odpoledne vidět?" ,,Ale já jsem v práci v Žitné, jak to budeš hledat?" ,,Klienti jdou do centra, tak já přijdu taky, mám mapu," říkal nadšeně. 

Odpoledne jsem toho v krámě moc neudělala, ale před zrcadlem jsem se upravila a přeupravila asi stopadesátkrát. Po čtvrté hodině mi napsal, že parkuje autobus na Letné. Popsala jsem mu tedy cestu metrem. Po páté hodině dorazili italští klienti se svými terapeuty a s překladatelkou. Nakoupili u nás, ale i vedle v řeznictví, a pak si na stolku v galerii udělali bufet. Pod stolkem by se po jejich odchodu uživilo hejno vrabčáků, možná i nějakej vepřík. Italská spontánnost se nezapře.

,,Kde jste nechali řidiče?" ,,Vysadil nás u metra a jel zaparkovat, ale určitě dorazí." Po šesté odešli, já zavírala krám, když v tom se přiřítí Francesco a s úsměvem mi povídá: ,,Tak jsem tady, šel jsem pěšky." Koukala jsem jak blázen. ,,Z Letné do Žitné, když neznáš Prahu?" Prý podle mapy se mu to zdálo kratší, metro bylo daleko, a tak šel pěšky. Obdivovala jsem ho už tenkrát a ještě více pak tady v Itálii, když jsem zjistila, že bez auta nedojde ani pár metrů pro chleba. To byl teda výkon!

,,A kdy musíš být na Letné?" zeptala jsem se. ,,V sedm máme sraz u autobusu," řekl s klidem. To už jsem se začala smát, ,,vždyť to nestíháš ani metrem, ani pěšky!" Podíval se na hodinky, bylo půl sedmé. S úsměvem odpověděl: ,,To nevadí, hlavně, že jsem tě viděl. Viděl jsem anděla a kvůli andělovi může čtyřicet lidí počkat ne?"

Poslouchalo se to krásně, bylo vidět, že mě neznal. 

Došla jsem pro auto a řekla, že ho odvezu. Z mé jízdy Prahou byl trochu v šoku. On - řidič z povolání tyhle ,,myšky" neznal. ,,Pokud v Praze spěcháš, jinak to nejde." 

Po cestě jsme poslouchali CD Erose Ramazzottiho: ,, ....belli da urlare i tuoi occhi, incredibilmente azurri......" a on na mne koukal jako na obrázek.

,,Nešla by jsi se mnou dneska na večeři? Zítra odjíždíme a chtěl bych ti toho tolik říct." ,,Šla, za ten tvůj dnešní výkon." Smála jsem se. 

Sešli jsme se v malé restauraci blízko hotelu a hodiny si povídali. Já si ani nepamatuji, co jsme jedli. Vyprávěl mi, že do Prahy vůbec neměl jet on. Řidič co měl tuhle cestu v plánu musel do nemocnice, jelikož jeho tchán umíral (po týdnu byl zase jako rybička). Druhý řidič to nestíhal, vracel se jiným autobusem z hor a někde uvízl. Nezbývala jiná možnost, než že pojede Francesco, který mimo Itálii nikdy nejezdil (byl to majitel, ale to jsem ještě nevěděla). Zabalil si věci jen na dva dny, že ho někdo přijede vlakem vystřídat. Pak mě ale poznal, dokoupil pár triček a trencle a zůstal. ,,Vidíš, to je osud."

Jenže já na osud v té době moc nevěřila. Takových vzplanutí už bylo ........ .

Po večeři jsme se loučili a dali si prvně pusu. Obyčejnou pusu a ,,dobrou noc." 

Pátek, trhy v plném proudu a já slyším ,,ciao." Srdce mi začalo bušit a v očích se udělaly studánky. Věděla jsem, že se jde rozloučit. ,,Vezmeš to tu chvilku za mne?" Poprosila jsem kolegyni. Šli jsme na malou procházku, ruku v ruce, srdce bila jako zvon. Půl hodiny spolu, pak 1200 km od sebe. Možná už se nikdy neuvidíme.

Do mluvení nám moc nebylo, oči upřené jeden na druhého - první dlouhý polibek, pak druhý, třetí, a pak .......... první Ti amo. ,,Zavolám ti v pondělí do práce, až budeš sama." Francesco věděl, že jsem vdaná a podle jeho kamarádů se musel v tom blázinci zbláznit. Vždycky odsuzoval nevěru, nikdy by si nic nezačal se zadanou, natož s vdanou holkou. Bylo mu skoro čtyřicet, bydlel s rodiči. Jak se říká tady v Itálii, byl spíš - dům a kostel, u něj práce a kostel, než nějaké holky. 

V pondělí zavolal, potom v úterý, ve středu - volal každý den (krom víkendů). Celé tři týdny. A po třech týdnech se vrátil.